Procento Miloše Čermáka

Marek Hlavica: Debaty o AI se mě už moc netýkají. Já se upnul na to, na jaký papír mi vytisknou knížku, říká PR expert a hudebník Marek Hlavica (294)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Jako třeba toho dnešního. Marek Hlavica má za sebou několik kariér: už v druhé polovině osmdesátých let byl úspěšným novinářem v tehdy legendárním Mladém světě, pak ho chvíli řídil jako ředitel, před koncem tisíciletí se přesunul do světa komunikace a reklamy. V ní končil jako konzultant, a dnes je, řečeno nehezkým slovem, papalášem hned ve dvou profesních organizacích. Ale aby jeho seniorská léta nebyla nudná a úřednická, je zároveň aktivním a taky uznávaným muzikantem. Plus tedy ještě právě vydává svou první knihu. O tom všem jsme spolu mluvili. A taky o tom, proč se mu spousta důležitých věcí v života podařila na druhý pokus. Ne na první nebo na třetí, ale nejčastěji právě na ten druhý. Jaký je rozdíl mezi tím, když člověk pracuje v korporaci, anebo když pro korporaci pracuje na volné noze - a budete se divit, souvisí to se zatloukáním hřebíčku do stěny. Mimo jiné. Proč měl v životě štěstí i smůlu, jak se to vezme, na velké a dramatické události. A řeč kupodivu nebyla o revolucích či státních převratech, ale o požáru v pivovaru a bankovní loupeži. Plus jsem se ho zeptal, kým by chtěl být, kdyby dostal možnost žít ještě jeden život. Odpověď vás možná překvapí, jako mě. Povídání s Markem Hlavicou mě bavilo, asi proto, že se známe dlouho, možná třicet let, ale nikdy jsme spolu takto důkladně nemluvili. A tak jsem napjatě poslouchal, když popisoval, jak jednou přišel omylem v Ostravě na jiný koncert, než si vybral - a byl z toho jeden z největších hudebních zážitků. Nebo když vysvětluje, proč se nebojí smrti, ale bojí se budoucnosti. Snad to bude bavit i vás. A připomínám: už příští týden mám v Divadle v Řeznické premiéru se svým novým standupem, je to 28. května, a pokud neseženete lístek, přijďte 19. června na reprízu [https://www.reznicka.cz/Inscenace/1177]. Neváhejte, další možnost bude nejdřív na podzim. A to už bude zase asi trochu jiné představení. Jak to už u standupů bývá. Těším se na vás, a přeju dobrý poslech.

V devadesátkách jsme byli jako akvarijní rybičky, které zjistí, že jejich akvárko není moře, říká fotograf David Kraus (293)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. A to vše se dá říct o mém dnešním hostu. Jsme s fotografem Davidem Krausem stejný ročník, prý kvalitní, vintage 1968. Oba jsme svou v uvozovkách velkou kariéru začali v Reflexu v devadesátých letech. Mimochodem, David byl v redakci první, kdo měl svůj mobilní telefon, a odbíhal z porad na chodbu vyřizovat důležité hovory. To bylo v polovině devadesátých let. A když jsme mobilní telefony koncem devadesátých let už měli všichni, zaměstnával David zase asistentku, která hovory vyřizovala místo něj. Byl velká hvězda, a právem: dal Reflexu tvář a výkladní skříň. Vyfotil pro tenhle časopis přes pět set obálek. O tom jsme mluvili v podcastu. A taky o tom, jaký byl rozdíl fotit guvernéra Tošovského a Ozzyho Osbourna, a kdo z těch dvou byl zábavnější. Nápověda: jen jeden z nich rozbil v Americe červené Ferrari, a i to připomeneme v této epizodě. Co dělá David Kraus dnes, skoro čtyřicet let od otištění jeho první fotky v novinách? Stále fotí. I když už ne tak často celebrity. Udělal řadu fotografických výpravných knížek, z nichž asi nejvíc je pyšný na tu o hodinkách značky Prim [https://knihaprim.cz/], na které pracoval dvacet let. Fotí architekturu nebo holešovické figurky, prostě vše, co ho baví a na co má chuť. Poslouchejte. A samozřejmě jsme se bavili o umělé inteligenci, a možná jsme byli blízko k založení partyzánské odbojové skupiny, která bude před AI bránit lidskou kreativitu. A ano, nepřítele je dobré co nejvíc poznat, takže připomínám, že s mou ženou stále děláme o AI workshopy a další akce. Plus vás zvu na svůj standupový speciál v divadle v Řeznické. Představení 28. května je už vyprodané, ale právě se začínají prodávat lístky na 19. června. Budu rád, když přijdete [https://www.reznicka.cz/Rezervace/3276]. A teď už nová epizoda Jednoho procenta s Davidem Krausem.

Chytré AI se nebojím. Protože je se stejně vždycky rád kamarádil i s lidmi chytřejšími než já, říká webový analytik Marek Prokop (292)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. A to vše se dá říct o mém dnešním hostu. Má to dvě minuty k alzaboxu, tři a půl minuty do divadla, šest minut do jazzového klubu a pět minut do kina. V docházkové vzdálenosti je také několik obchodů včetně těch s počítačovými součástkami. A posilovna. Konzultant a analytik Marek Prokop se před třemi lety přestěhoval s manželkou z pražského Vyšehradu do České Lípy. Cíl byl žít mimo velké město, mít větší bydlení a klid na práci. Cíl splněn, dalo by se říct, a dnes oba bydlí ve velkém historickém domě v centru města, a žena v něm plánuje otevřít kavárnu. Marek Prokop je jedním z průkopníků českého webu. Učil nás první uživatele, jak se to dělá, počínaje designem a konče marketingem. Dnes patří mezi ty, kteří většinu práce přenechávají umělé inteligenci. Proč stejně nemá nejmenší obavy z toho, že by mu snad AI mohla práci vzít úplně, jsme se mimo jiné také bavili. Anebo třeba o tom, proč paradoxně ve městě v bývalých Sudetech chodí víc na kulturu než v Praze, protože v hlavním městě můžete jít každý večer na cokoli, ale často to dopadne tak, že nejdete nikam. Ale když někdo dobrý přijede hrát jazz do České Lípy, to si dáte velký pozor, aby vám to neuteklo. Avšak pro mě to nejzajímavější, o čem jsme mluvili, bylo to, jak dnes Marek Prokop rozděluje práci mezi sebe a Clauda. Pokud nejste v AI až tak zběhlí, tak vězte, že Claude je velký jazykový model od firmy Anthropic, a Claude Code je služba, která je pro Marka Prokopa za posledních dvanáct měsíců jeho prakticky už jediným rozhraním s tím, že mu zběžně a někdy i ne úplně přesně říkáme umělá inteligence. Pokud vás to zajímá, poslouchejte dobře. Marek Prokop patří mezi ty, kteří o AI dokáží mluvit bez klišé a zároveň bez přehnaného nadšení, a hlavně přesně a zároveň srozumitelně. Skoro jako kdybyste do promptu pro konverzace s ním napsali zázračnou větičku: Mluv se mnou jako s průměrně vzdělaným patnáctiletým školákem, kterého zajímá a baví všechno, co děláš. Přesně tak jsem v téhle epizodě s Markem mluvil. A připomínám, pokud vás baví AI a chcete jí přijít na kloub, a zjistit, jak ji používat chytře a efektivně, podívejte se na náš web Inspiruj tečka se. Stále děláme se Sentou náš v uvozovkách královský workshop AI Masterclass, máme kratší workshopy o tom, jak používat naplno Claude Code nebo NotebookLM, a s Pavlem Kasíkem jsme připravili šestihodinový kurz vibecodingu pro neprogramátory. Bude vás to bavit. Takže ještě jednou: vše najdete na webu inspiruj.se [http://inspiruj.se]. Ale teď už vás zvu k poslechu epizody s Markem Prokopem.

Možná směřujeme do války. Ta je hrozná pro ty, kterých se týká. Ale relativně pozitivní pro ty, kteří ji přežijí, říká podnikatel Rasty Turek (291)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Jsou dni, kdy se ne všechno daří. Jako třeba den, kdy se Rasty Turek dozvěděl, že zkrachovala banka, kde má jeho firma účet, a že nemůže dočasně vyplácet platy svým zaměstnancům. Což je v Kalifornii trestný čin. Jenže ve stejný den Rastymu jeho manželka předala dokumenty s žádostí o rozvod. A lékař v jedné z nejlepších amerických klinik mu řekl, že mu s největší pravděpodobností diagnostikovali nádor na mozku a že mu zbývají asi už jen tři týdny života. To bylo před několika lety, a protože tuhle epizodu jsem natočil v březnu 2026 právě s Rastym Turkem, je zřejmé, že minimálně jedna z těch zpráv nakonec nebyla tak špatná, jak se zdálo. Co se týče firmy, dopadlo to tak napůl. Společnost Pex, kterou Rasty založil před více než deseti lety, loni prodal za sedmdesát miliónů dlarů. Což není špatné, ale firma Pex, která se zabývá detekcí autorsky chráněného obsahu v internetových videích, měla v jeden moment existence zhruba miliardovou hodnotu. Ale stane se, říká Rasty Turek, s tím, že ničeho nelituje. Jak to dopadlo s tajemnou nemocí, která ho trápila řadu měsíců, a jak s rozvodem a soudní bitvou o výchovu dcery, se dozvíte v našem podcastu. A nejen to, mluvili jsme o tom, jaký je Donald Trump prezident pohledem “zevnitř”, proč je těžké až skoro nemožné být dneska v Americe demokratem, a jak to dopadne s rozvinutým socialismem, fungujícím dnes v Kalifornii. A ano, řeč přišla na Elona Muska, pro jehož úřad DOGE Rasty loni několik měsíců pracoval, na Sama Altmana, Petera Thiela i Marca Andreessena. Rasty je dnes finačně nezávislý, a mezi firmy, kam investoval nebo které koupil, patří například čokoládovna v San Francisku nebo malá firma na výrobu motorek, kde je jeho partnerem hollywoodský herec Keanu Reeves. A proč dělat byznys s celebritou je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda. O tom všem jsme mluvili, plus nevyhnutelně i o smrti, a bylo to povídání překvapivě optimistické, zarámované posledním velkým příběhem slavného psychologa Daniela Kahnemana. Zvu vás k poslechu. A připomínám, že na webu mého newsletteru Jedno procento najdete nejen tento podcast, ale i texty o umělé inteligenci a o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. A na webi Inspiruj.se zase hledejte nabídky workshopů, které vám ukážou, jak žít i přežít v éře AI. Děkuji, že posloucháte a čtete. A teď už rozhovor s Rastym Turkem.

Bez nástroje bych z letadla nevystoupil. Ani kdyby byla evakuace, říká violoncellista Jan Zvěřina (290)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Nejdřív osobní vsuvka, neboli to, čemu se taky někdy říká disclaimer. Přiznám se, že o vážné hudbě nevím skoro nic. Když mě žena nebo okolnosti přinutí jít na operu, tak v polovině případů usnu. Na housle jsem hrál tak špatně, že mi ředitel tehdejší lidové školy umění v Holešovicích v sedmdesátých letech doporučil trombon. Hrál jsem mu tehdy Dvořákovu Hmoreska, což je mimochodem krásná skladba i v provedení na violoncello, ale musí hrát někdo jiný než já. A teď už k mému hostu: Jan Zvěřina je koncertní mistr violoncellové skupiny Státní opery, zakladatel Prague Cello Quartet a člověk, jehož videa na YouTube mají desítky miliónů zhlednutí. A přitom sám o sobě říká, že je introvert.  V novém díle Jednoho procenta mluví mimo jiné o tom, jaké to je hrát sólo z Pucciniho Tosky po dvou a půl hodinách opery, když za sebou navíc máte dva balety a tedy unavené ruce – a padesát kolegů v orchestru přesně ví, jestli se vám to povedlo.  Mluvili jsme i o jeho nástroji, který existoval ještě před narozením Mozarta, patří ministerstvu kultury a když cestuje Jan Zvěřina do zahraničí na koncert, “sedí” na sedačce vedle něj a má svou vlastní letenku. Ale jídlo prý nedostává. Dozvíte se, jaký vztah má Jan Zvěřina k nejpopulárnější skladbě pro violoncello, kterým je Dvořákův koncert a moll, a proč během covidu skončil jako ajťák na ministerstvu zdravotnictví. Nebo že smyčec – „kousek klacíku” – stojí někdy stejně jako auto. A co se stalo, když šéf violoncellistů koupil do Státní opery pingpongový stůl, a čekal, že kromě něj budou hrát tak maximálně dva nebo tři další lidé. Zvěřina je muzikant, který věří na sílu i krásu lidského ducha, ale když mu pustíte skladbu vygenerovanou AI, tak klidně uzná, že „to zní dobře”. Věří v Boha a chodí do kostela, byť tam hlavně v zimě trpí rozladěnými varhanami. A optimista, pro kterého je každý příští týden ten potenciálně nejlepší. Jaký pokyn by stál v partituře, kdyby se život stal notovým záznamem? Apassionato con spirito, říká. Přeju vám vášnivý a oduševnělý poslech.