Procento Miloše Čermáka

Kdo bude ředitel České televize? Janek Rubeš říká, že to asi nakonec “urve” Milan Fridrich. Ale ať bude veřejnoprávní televizi nakonec řídit kdokoli, Rubeš zároveň doufá, že nepřinese příliš mnoho změn. Téhle instituce si v dnešní podobě váží, a má ji rád i jako divák.  O tom jsme mluvili, dva dny před dalším kolem volby ředitele ČT. Ale samozřejmě to nebylo naše jediné téma: řeč přišla na pražské letiště, koloběžky na chodníku nebo třeba recenze na restaurace či hotely na sociálních sítích. Dozvíte se i to, jak Janek Rubeš vzpomíná na slavnou televizní stávku v roce 1999, kdy mu bylo dvanáct, nebo proč odešel z Twitteru. Ne, nebylo to kvůli Elonu Muskovi, byť to souvisí se změnami, které s Elonem Muskem na Twitter přišly. A souvisí to i s tím, jak se dnes Janek Rubeš živí: po odchodu ze Seznamu v roce 2020 jsou s kolegou Honzou Mikulkou nezávislými producenty videí, a jejich hlavní příjmy jim asi zajišťují videa publikovaná na YouTube. Celková zhlédnutí se měsíčně pohybují v řádu miliónů. Jejich Honest Guide v angličtině míří na návštěvníky Prahy, a pro mnoho turistů je důležitým zdrojem informací. Mimochodem, jsou podle Janka Rubeše turisté pro Prahu požehnáním, anebo pohromou? I to se dozvíte. Natáčeli jsme spolu jedno procento už potřetí. Poprvé to bylo v belgickém pivním baru, po druhé na střeše domu v americkém New Yorku, a teprve po třetí se to povedlo v regulérním studiu. Takže už teď mě zajímá, kde budeme točit příště. Přeju vám příjemný poslech!

Už mnohokrát jsem vyprávěl historku, jak jsme se seznámili. Pro ty, co to ještě neslyšeli: bylo to někdy kolem roku 2000, když obíhal republiku. Osamělý muž v čelence a s malým batohem, bojující s rychle projíždějícími auty na krajnici státních silnic. Napsal mi, jestli nechci běžet s ním. Zbláznil jste se? Kolem republiky? Odepsal jsem mu. Jen kousek, navrhl, a nakonec jsem s ním běžel po kutnohorské výpadovce asi deset kilometrů směrem do Prahy. Od té doby jsme kamarádi. Založili jsme běžecký klub nejdřív v Lidových novinách a pak v Reflexu, v době, kdy běhání ještě nebylo tak cool jako dneska. Napsali jsme knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, která by se stala ohromným bestsellerem, kdybychom ji napsali o pět let později. Ale i tak se tahle asi první česká knížka o populárním běhání prodala v nákladu desítek tisíc. No a byl jsem na Milošově běžecké svatbě, kde se místo přípitku a popíjení běželo po obřadu deset kilometrů. Ano, cice do hospody, ale i tak to byla nejneobvyklejší svatba, které jsem se zúčastnil. Mám Miloše rád, byť oba běháme úplně jinak. A tím nemyslím to, že on rychle a já pomalu, nebo že on si dává v kuse stovky, zatímco já spíš jednotky kilometrů. On prostě běhá dobře, a já špatně, ale zároveň říká: každý si může běhat, jak chce. Můžu vás taky naučit běhat dobře. Ale i když budete běhat špatně, jako Čermák, pořád je to lepší, než když nebudete běhat vůbec. Zkrátka: pozval jsem Miloše do podcastu, už po několikáté, ale znovu mi to udělalo radost. Doufám, že i vám! A pokud vás Jedno procento baví a chtěli byste ho podpořit, budu rád: na webu jedno procento tečka cézet. Můžete mě podpořít dobrým slovem, ale to víte - peníze jsou peníze. Díky a hezkou zábavu!

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost.  Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka. Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě.  První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského. Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě. . Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslance Existují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět.  Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie. Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko. Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů. Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test. "Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce. V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance. "Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch. Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie. Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem. Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává. Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev." Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno." I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."

Dnešním hostem je Josef Šlerka, a není hostem poprvé. Co o něm připomenout: muž, který na Filosofické fakultě založil Studia nových médií, jak se říká, ještě v době, kdy to “nebylo cool”.  Byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, vyzkoušel si to i v byznysu jako ředitel pro výzkum ve startupu Socialbakers.  Dnes je akademikem, brzy se možná stane docentem, a vrátil se částečně k profesi novináře, byť datového. Pracuje pro server Invegistace.cz. A taky je, stejně jako já, nadšencem do umělé inteligence. Používá ji inovativními a zajímavými způsoby, a o tom jsme se samozřejmě tentokrát bavili. O čem ještě? Třeba jaká bude budoucnost učení právě v éře AI. Šlerka si totiž vyzkoušel přesně na rok kariéru učitele, a na pražském gymnáziu Paměti národa učil středoškoláky předmět nazvaný Data a média.  Co mu tato zkušenost dala? A co se dozvěděl o současných teenagerech, například jaká sledují média? Dozvíte se v podcastu.

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví. O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací. Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení. Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech. Přeju příjemný poslech!