Procento Miloše Čermáka

Říká, že rok 2024 pro něj byl dobrý rok. Vydal knížku, syn se dostal na gymnázium a hodně cestoval. Ivan Tesař se stal ve dvaapadesáti překvapivým debutantem, když v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vydal sbírku povídak a poetických textů s názvem Na kusy. Bývalý novinář a mediální analytik, který byl letech 2011 až 2017 členem Rady Českého rozhlasu, je od konce roku 2023 místopředsedou Rady České televizi. V zajímavém a dramatickém období, kdy veřejnoprávní televize nemá vyřešeno financování (čeká se na zvýšení koncesionářských poplatků parlamentem), a zároveň se vede debata o jejím smyslu. O tom jsme spolu v podcastu mluvili, a taky o psaní, stárnutí a světě. Zde je jako obvykle článek, který na základě přepisu napsala AI, Claude 3,5. Sonnet - Ivan Tesař: Po padesátce vydal svou první knihu, chystá přechod Apl se synem a možná napíše román o české duši V době, kdy většina lidí hodnotí uplynulý rok jako mimořádně složitý, sedí ve studiu muž, který s úsměvem tvrdí opak. Ivan Tesař, spisovatel, analytik a místopředseda Rady České televize, představuje mix zdánlivých protikladů: člověk, který dokáže předpovědět geopolitické krize, ale zároveň píše poezii; profesionál analyzující tvrdá data, který však věří v sílu osobních příběhů. Jeho profesní dráha připomíná film o transformaci 90. let: od kulisáka v legendárním Branickém divadle, přes meteorický vzestup v médiích až po vedení ekonomického zpravodajství v agentuře v pouhých dvaadvaceti letech. "Bylo to vtipné, když si pro rozumy přijel dvacetiletý kluk do Vídně, a tam byl na jeho pozici šéfredaktor, kterému bylo šedesát," vzpomíná s úsměvem. Dnes se Tesař živí analýzou globálních událostí pro soukromé subjekty. Jeho tým dokázal předpovědět ruskou invazi na Ukrajinu půl roku před jejím začátkem. "Pokud jsi schopen se prohrabávat stovkami informací každý den a máš dostatečnou erudici na jejich interpretaci, dosáhneš úspěšnosti předpovědí kolem 85 procent," vysvětluje. Paralelně s analytickou prací se však věnuje literatuře. Jeho nedávno vydaná kniha, kombinující povídky a poezii s fotografiemi uznávaného Karla Cudlína, představuje odvážný experiment. "Vydavatelé tento mix žánrů obvykle nesnášejí," přiznává, "ale Větrné mlýny to riskovaly." Jako člen Rady České televize se Tesař potýká s existenciálními otázkami veřejnoprávních médií. Poukazuje na kritický stav financování ČT, kde rezervy dramaticky klesly z 3,8 miliardy na pouhých 350 milionů korun. Zároveň přichází s radikálním návrhem: omezit funkční období ředitelů na maximum dvou období. "Po určité době začneš jet podle zaběhnutého mustru a nevytvoříš tlak na inovace," argumentuje. Jeho nový literární projekt slibuje být ambiciózní: generační román o devadesátiletém muži, jehož život kopíruje historii Československa a České republiky. "Je to neskutečný příběh člověka, který přežil od 30. let přes protektorát, rok 1948, šedesátá léta, normalizaci až do současnosti," popisuje. Mezi jeho literární vzory patří Jan Zábrana, Jan Balabán a Georg Sebald - autoři, kteří mistrovsky zachycují osobní příběhy na pozadí velkých dějinných událostí. Tato inspirace se odráží i v jeho vlastní tvorbě, kde se snaží propojit osobní a historickou rovinu vyprávění. Přestože se pohybuje ve světě vysoké politiky a médií, neztrácí kontakt s osobní rovinou života. Na léto 2025 plánuje se svým patnáctiletým synem náročný přechod Alp: 670 kilometrů a 31 000 výškových metrů za 32 dní. "Vnímám to jako poslední velkou společnou akci se synem, než se vydá vlastní cestou," říká. Tesařův příběh ukazuje, že i v době specializace je možné propojovat zdánlivě neslučitelné světy - analytickou přesnost s uměleckou citlivostí, profesionální odstup s osobní angažovaností. Jeho optimistický pohled na svět přitom není naivní - je to optimismus člověka, který vidí do temných zákoutí světové politiky, ale přesto věří v lepší budoucnost.

Knížku si “rozplánoval” do excelovské tabulky, pak odjel na třicet dní na Tenerife, a každý večer napsal jednu kapitolu. Na podzim se pak knížka Tomáše Šebka s názvem Objektivní nález stala jedním z nejprodávanějších titulů roku. Za dva měsíce se jí prodalo neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů, a i nadále se proává velmi dobře. Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě Jednoho procenta. A jako vždy nabízím článek, který podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet). Tomáš Šebek: Přiznání chyb je první krok k lepší medicíně V době, kdy většina lidí považuje přiznání chyby za slabost, přichází chirurg Tomáš Šebek s revolučním přístupem. Jeho nejnovější kniha, kterou lze žánrově označit jako "autohanopis", se stala literárním fenoménem s prodejem přes 40 000 výtisků za pouhé dva měsíce. Není to však jen příběh osobní zpovědi - je to manifest změny v přístupu k medicíně, rodičovství a společnosti obecně. Šebek, který napsal knihu během 30 intenzivních dnů na Tenerife, překvapil čtenáře svou nebývalou otevřeností. "Chtěl jsem ukázat, že nejsem dokonalý jako rodič, nejsem dokonalý chirurg," říká muž, který se nebojí přiznat vlastní nedostatky. Jeho přístup rezonuje - od čtenářů dostává i jedenáctistránkové reakce, ve kterých se svěřují s vlastními příběhy a traumaty. V českém zdravotnictví prosazuje revoluci v přístupu k chybám. Zatímco současný systém je trestá, Šebek navrhuje se z nich učit. "V Irsku hledají důvod, jak zlepšit systém. My si většinou vzájemně umýváme zadky," konstatuje. Jeho vize přesahuje operační sál. Jako zakladatel úspěšných medicínských startupů a iniciátor think tanku "ministr zdraví" se snaží systémově měnit české zdravotnictví. Jeho cílem je prodloužit délku života ve zdraví, která je v Česku o deset let kratší než v severní Evropě. "Nechceme být smutní, nechceme být chudí, nechceme být nemocní," říká Šebek a navrhuje jednoduchý recept - svůj koncept "Šebek high five". Pět prstů symbolizuje základní principy zdravého života, včetně duševního zdraví, které je podle něj v Česku stále tabu. Pět prstů? Jsou to tyhle: 1. nedojídat vždycky celý talíř, stačí 80 procent porce 2. vystavovat se chladu, ne nějak extrémně, stačí mít o jednu vrstvu míň 3. kvalitně spát, osm hodin, se všemi fázemi spánku včetně hlubokého 4. hýbat se, mít dvě kapky potu na čele, stačí půlhodina rychlé chůze 5. duševní zdraví, to je palec, protože je to njdůležitější: budovat dobré vztahy s lidmi kolem sebe Šebkův příběh ukazuje, že největší změny často začínají přiznáním vlastních nedokonalostí. V době, kdy společnost čelí komplexním výzvám, může být jeho přístup inspirací nejen pro medicínu, ale pro celou společnost. Jak sám říká: "Transformace společnosti začne, až si přiznáme svoje chyby a začneme s nimi pracovat."

Do studia přišel v tričku Carnegie Hall, kde byl měsíc předtím na koncertu České filharmonie.  Petr Stuchlík patří mezi byznysmeny, kteří klasickou hudbu finančně podporují, a jak říká, Česká filharmonie patří k tělesům, která umějí na světové úrovni nejen hudbu, ale i marketing a fundrising.  V Rudolfinu prý díky tomu vzniklo cosi jako neformální, a možná v Praze největší byznysový klub.  Mluvili jsme o všem možném, od dětství ve Zlíně, přes první úspěchy v byznysu (a koupi pásku s velkou přezkou ve tvaru loga Luis Vitton) i současné aktivity - až po plány na cestu za sebepoznáním v roce 2025. Podcast jako obvykle vznikal v “souhře” s AI. Otázka pro Claude 3.5 Sonnet tentokrát zněla: “Pečlivě si rozhovor přečti a napiš deset postřehů o Petru Stuchlíkovi. Zde je výsledek: - Je sebereflexivní - dokáže otevřeně mluvit o svých dřívějších "křupanských" momentech a jejich překonání - Má silný smysl pro systém a strukturu, ale zároveň dokáže ocenit iracionální krásu umění - Je pragmatický idealista - spojuje byznysové uvažování s podporou kultury - Je otevřený - mluví bez zábran o své sexuální orientaci i zdravotních problémech - Je rozmanitá osobnost - kombinuje technické (létání) s uměleckým (klasická hudba) - Je networkový člověk - vytváří a udržuje vztahy napříč různými společenskými vrstvami a profesemi - Je transformativní osobnost - prošel výrazným osobnostním vývojem od materialismu k hlubším hodnotám - Je optimista - věří, že svět bude lepší, navzdory současným problémům - Je liberální tradicionalista - podporuje klasickou kulturu, ale má progresivní společenské názory - Je člověk hledající - v 47 letech plánuje dlouhou pěší pouť, symbol osobního hledání a růstu Příjemný poslech!

Tohle je a zároveň není Jedno procento. Nabízím epizodu podcastu Rozkročena nad zrcadlem, který připravuje Zuzana Křížová a kam mě v prosinci pozvala jako hosta. Možná si pamatujete, že jsem s ní natáčel zhruba před dvěma lety, a povídali jsme si o tom, jaké to je otevřít v Brně tak trochu jiný obchod s erotickým zbožím, zejména pro ženy. Její obchod v centru města nedávno oslavil druhé narozeniny, a to stylovým večírkem, kde mimo jiné vystoupil i kouzelník.  Obchod Zuzany Křížové se jmenuje Rozkošš, stejně jako její podcast (byť úplný název zni Rozkročena nad zrcadlem, a najdete ho například na Spotify [https://open.spotify.com/show/3Ksl7eEus8VJE9f2sAtemJ]).  Slovo rozkoš vyjadřuje intenzivní pocit radosti nebo potěšení. Neplést se slastí. Ano, ta má podobný význam, avšak podle slovníku synonym je rozkoš smyslovější a intenzivnější, zatímco slast spíše duševní či emocionální. To jen na upřesnění. Jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet). SMÍCH, STUD A UMĚLÁ INTELIGENCE: KŘIŽOVATKY MODERNÍ INTIMITY V útulném prostoru brněnského obchodu Rozkoššš, jehož interiér připomíná anatomickou svatyni, se odehrál pozoruhodný rozhovor mezi dvěma světy. Zuzana Křížová, průkopnice otevřené diskuze o intimitě, a Miloš Čermák, novinář starší generace, společně odkryli paradoxy současné sexuality s překvapivou upřímností a intelektuální hloubkou. Jejich dialog nabourává zažité představy o vztazích s vědeckou přesností. Australská studie, kterou Čermák cituje, vyvrací dlouho tradovaný mýtus o přitažlivosti mužského humoru. Jeho vlastní příběh seznámení na chmelu, kde budoucí žena nad jeho vtipkováním kroutila hlavou, tento výzkum poeticky ilustruje. Současná společenská atmosféra vytváří fascinující paradox - zatímco máme bezprecedentní svobodu projevu, pohybujeme se v minovém poli hyperkorektnosti. Tento rozpor se zvláště ostře rýsuje v oblasti sexuality, kde se mísí odvěká tabu s moderními společenskými normami. Historický exkurz do medicínského vzdělávání odhaluje šokující skutečnost: ženská anatomie se dostala do učebnic později než volební právo žen. Tento fakt vrhá nové světlo na současné workshopy sexuality, kde muži překvapivě konzistentně staví uspokojení partnerky na první místo - jako by dějiny mlčení konečně nacházely svůj hlas. Čermákovo vyprávění o rodinném tabu sexuality, ilustrované anekdotou o otcově "velkém rozhovoru" (který se změnil v varování o odvykání kouření), kontrastuje s dnešní otevřeností. Přesto i současná doba přináší své výzvy - například v podobě umělé inteligence, která paradoxně cenzuruje i nesexuální anatomické dotazy. Etymologická odbočka ke slovu "rozkoš" a jeho latinskému původu "deliculus" nabízí poetický most mezi klasickou vzdělaností a současnou sexuální revolucí. Příběh sedmdesátiletého muže, který se teprve nedávno dozvěděl základní fakta o intimní lubrikaci, působivě dokládá, že vzdělávání v této oblasti nezná věkové hranice. Křížová otevřeně popisuje osobní dilema při hledání partnera jako provozovatelka erotického obchodu - muži ji buď "lovili" kvůli její profesi, nebo se jí báli. Toto upřímné přiznání ilustruje širší společenské napětí mezi sexuální otevřeností a přetrvávajícími předsudky. V době, kdy umělá inteligence vstupuje i do oblasti intimity, rozhovor nastoluje znepokojivé otázky o budoucnosti lidských vztahů. Paradoxně právě technologie, která má pomáhat komunikaci, často vytváří nové bariéry a tabu. Tento dialog mezi generacemi a světonázory ukazuje, že i v době zdánlivé otevřenosti zůstává intimita komplexním tématem, kde se mísí věda s poezií, historie se současností a osobní zkušenost s kolektivními předsudky. Možná právě v této komplexnosti leží klíč k lepšímu porozumění mezi lidmi - bez ohledu na jejich gender, věk nebo životní zkušenosti.

Jako scénárista, režisér a producent debutoval filmem, který se stal "kultovkou" a který je dodnes asi tím nejznámějším, co udělal. Marek Dobeš koprodukoval snímek Byl jsem mladistvým intelektuálem s Českou televizí, s legendární tvůrčí skupinou Čestmíra Kopeckého. Později natočil celovečerní film Choking Hazard, byl spoluautorem scénáře k většině dílů seriálu Místo nahoře na České televizi (a pak jeho pokračování Život nahoře na Nově), napsal první verzi scénáře k velkofilmu Jan Žižka. Posledních deset let však trávil psaním, přípravami, sháněním peněz a natáčením filmu Ďáblova sbírka. Ten měl letos na podzim premiéru, a je se vším všudy “nezávislým filmem”. Co to znamená a proč je to důležité? Poslouchejte v podcastu. Příjemný poslech! A jako obvykle, toto napsala na základě přepisu podcastu AI, tedy jako vždy Claude 3.5 Sonnet: Od zombie komedie ke konkordátu: Marek Dobeš a jeho desetiletá cesta za Ďáblovou sbírkou Český filmař Marek Dobeš sedí v podcastovém studiu a vypráví příběh, který zní jako scénář k filmu. Jenže tohle není fikce - je to reality show nezávislého filmu v Česku, kde se umělecká svoboda pohybuje "na pomezí mezi somrováním a vydíráním". Dobeš právě dokončil svůj magnum opus "Ďáblova sbírka", film, který mu zabral deset let života. Ironií osudu se jeho snímek o církevních restitucích a tajemných vatikánských spisech dostal do kin přesně ve chvíli, kdy česká vláda v tichosti podepsala konkordát s Vatikánem. Timing, který by scenáristovi nikdo neuvěřil. Ale Dobešova cesta začala mnohem dříve. V roce 1999 natočil kultovní kraťas "Byl jsem mladistvým intelektuálem", který se promítá dodnes. Následoval televizní seriál "Místo nahoře", který mu přinesl první milion - a první střet s televizní dramaturgií. Když mu začali přepisovat scénáře, raději se pod většinu epizod odmítl podepsat. Pak přišel zlomový moment: "Choking Hazard", jeden z nejlevnějších českých filmů všech dob, kde herci hráli za symbolickou korunu. Film byl natočen kompletně digitálně, což byl v roce 2004 poměrně průkopnický čin. Ve stejné době vznikl v Británii "Shaun of the Dead" - dva filmy, které definovaly žánr zombie komedie, aniž by o sobě věděly. Sedmnáct let strávil Dobeš prací na scénáři o Janu Žižkovi. Projekt, který měl režírovat, mu nakonec přerostl přes hlavu. Možná i tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že nezávislost je cesta. Jeho nejnovější film "Ďáblova sbírka" existuje ve dvou verzích - jako celovečerní film a sedmidílná minisérie. Premiéra v Lucerně přilákala 430 diváků. Nyní se film promítá v historickém kině 64 U Hradeb - každé třetí úterý v měsíci, jako tichý protest proti standardizované distribuci.Dobešův příští projekt má být film o Věře Husákové, manželce komunistického prezidenta, která zahynula při pádu vrtulníku. Tragický příběh, který symbolizuje absurditu totalitní moci - když zlomená noha vyústí v leteckou katastrofu, protože protokol velí létat za každého počasí. V době streamovacích gigantů a korporátní zábavy představuje Dobeš vzácný druh: filmaře, který odmítá kompromisy. Jeho cesta možná není nejlehčí, ale je autentická. Jak sám říká, někdy musíte odmítnout peníze, abyste si zachovali svobodu. V českém filmu, kde je nezávislost často jen prázdným slovem, je to postoj hodný pozornosti. Je to příběh o vytrvalosti, umělecké integritě a možná i o tom, že někdy musíte čekat deset let, aby váš film vyšel v pravý moment. I když ten moment přijde náhodou.