Episode 65: S(t)IGMA, Jana Burkiewiczová ve StarDance a DEKKA KICK-OFF

Episode 65: S(t)IGMA, Jana Burkiewiczová ve StarDance a DEKKA KICK-OFF

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje červnovým událostem na české taneční a pohybové scéně. Soubor Tantehorse uvedl novinku S(t)IGMA režisérky Miřenky Čechové, která prostřednictvím dokumentárních metod zkoumá fenomén manosféry a proměny současné maskulinity. Recenzentka Clara Zanga oceňuje především schopnost inscenace ukázat mechanismy, jimiž se mladí muži mohou dostávat do prostředí internetových komunit založených na misogynii. Výsledkem druhého ročníku projektu DEKKA KICK-OFF byl komponovaný večer Distortion uvedený v ARŠE+. Tatiana Doležalová ve své recenzi vyzdvihuje zejména choreografii PARALLAX Alice Silné inspirovanou Havranem Edgara Allana Poea, která propojuje detektivní narativ s tématem zaznamenávání reality prostřednictvím fotografie. Také choreografie Nun-bit Elišky Nevoralové a Over the Rainbow İpek Özgen různými způsoby rozvíjejí motiv zkresleného vnímání reality. Připomínáme rozhovor Zuzany Rafajové s choreografkou Janou Burkiewiczovou, která se stane novou porotkyní StarDance. Burkiewiczová v něm hovoří o vztahu současného tance a popkultury, o významu větší viditelnosti tanečního umění i o profesních snech spojených s velkými ansámblovými projekty. Další část podcastu se vrací k jubileu choreografky Martiny Hajdyly Lacové a ke knize Nikola Márová: Primabalerína, která mapuje kariéru jedné z nejvýraznějších českých baletních osobností posledních desetiletí. Tematická část podcastu přináší rozhovor s choreografkou a studentkou HAMU Alicí Silnou, která v rámci projektu DEKKA KICK-OFF vytvořila choreografii PARALLAX. V rozhovoru mluví o vzniku díla, o zkušenosti s tvorbou v profesionálních podmínkách i o postavení začínajících choreografek a choreografů v současném českém tanečním prostředí. Na projektu oceňuje posun od minulého pilotního ročníku a hlavně možnost mít pevné technické a produkční zázemí. „Měla jsem pocit, že se můžu plně soustředit na proces a dotáhnout dílo – na rozdíl od školních choreografií – do konce tak, jak ho chci opravdu prezentovat,“ říká v rozhovoru. Epizoda je nyní k poslechu ve všech podcastových aplikacích.

Episode 64: Giselle jako puberťačka a víly jako drsňačky. Jeden z nejhranějších baletních titulů slaví 185. výročí

V letošním roce si připomínáme 185. výročí od prvního uvedení romantického baletu Giselle. Tento klenot klasického repertoáru v choreografii Julese Perrota a Jeana Coralliho se stal synonymem doby, ve které vznikl a zároveň také jedním z nejhranějším baletních titulů. Příběh mladé venkovanky Giselle, která umře puknutím srdce z neopětované lásky a promění se ve vílu chránící svého milého dodnes láká diváckou pozornost. Co je na Giselle tak ojedinělého, že se uvádí i dvě století po své premiéře? Jak se její inscenování proměňuje v čase? A jaké to je tančit Giselle? To se dozvíte v dnešní epizodě podcastu Průvodce tancem v souvislostech.  Nevíme sice, jak vypadala původní choreografie, zato se dochovalo libreto, partitura a dobová recenze. „Ten příběh je obrovsky silný. Ani nemusíte v životě zažít takovou lásku, ale ten příběh s vámi stejně rezonuje,“ tvrdí taneční historička Zuzana Rafajová. Zároveň dodává, že většina partů, které dnes považujeme za typické právě pro tento balet, v původní inscenaci určitě nebyla. Nikola Márová, bývalá první sólistka baletu Národního divadla, mluví mimo jiné o tom, že pro ni Giselle nebyla náročná po technické, ale zejména po herecké stránce. „Připadala jsem si na tak významnou hereckou roli mladá a životně nezkušená. Byl to pro mě oříšek na začátek kariéry,“ dodává, když popisuje své zážitky z Národního divadla. Márová v podcastu dále vzpomíná na své první kroky coby studentky na taneční konzervatoři, které formovaly její budoucí pojetí titulní postavy: „Když byla Giselle v Národním divadle, ještě jsem studovala a shodou okolností primabalerína Hana Vláčilová byla moje pedagožka na scénickou praxi. Takže pro mě bylo něco nepopsatelného, když jsem se šla podívat na její představení a za dva dny na to ona mě učila ve škole. Neskutečně jsem ji obdivovala.” Taneční pedagog a dramaturg Václav Janeček upozorňuje, že příběh Giselle stále dojímá a má dramatický spád zejména kvůli zradě, která celý příběh rámuje. Mluví také o přípravách tohoto baletu v ostravském souboru a o tom, jak je důležité sledovat aktuální nastavení společnosti, „aby to zkrátka nebyla jenom rekonstrukce pro fajnšmejkry.“ V podcastu se ale také zmiňujeme o moderních a současných verzí Giselle. Nikola Márová prozradila, že jednu dobu byla její nejoblíbenější Giselle od Matse Eka, nicméně také jedním dechem upozorňuje, že nová pojetí musí být skutečně inteligentní, aby se nejednalo o pouhou změnu pro změnu. Rafajová pak dodává, že i historické rekonstrukce a interpretace mají své kouzlo: „Inscenace Ratmanského z roku 2019 je zřejmě nejvěrnější původní premiéře, protože pracoval s těmi nejstaršími materiály. Velmi úzce se drží původního libreta a původních charakterů, což je pro mě neskutečně osvěžující.“ Závěrem Rafajová také prozrazuje historické zajímavosti, jako například pojetí Giselle jako hravé puberťačky nebo víl coby mnohem větších „drsňaček“, než se jeví dnes. Celou epizodu si můžete poslechnout po přihlášení do svého profilu.

Episode 63: Giselle, Inside, Eliášová v čele katedry tance a konference o taneční improvizaci

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje květnovým událostem na české taneční a pohybové scéně. Balet Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl komponovaný večer Inside, který spojuje choreografie Jiřího Pokorného, Petra Zusky a Jiřího Kyliána. Recenzentka Barbora Trusková vyzdvihuje Zuskovu Sinfoniettu a Kyliánových Šest tanců, naopak novinka Jiřího Pokorného podle ní přes dobrou úroveň interpretů a promyšlenou vizuální stránku nerozvíjí svůj tematický potenciál. Rezidenční umělkyně Divadla PONEC Adriana Štefaňáková uvedla inscenaci Triptych: Genesis / Metamorphosis / 6'7. Clara Zanga ve svém textu chválí autorčinu schopnost s nadhledem reflektovat digitální zahlcení, sociální sítě a proměnu lidské pozornosti a choreografie podle ní představuje povedený autorský debut. Další recenze se věnuje romantickému baletu Giselle v nastudování Rodolfa Castellanose v Národním divadle Brno. Zuzana Rafajová popisuje dramaturgické a režijní problémy prvního jednání, oceňuje ale technickou kvalitu druhé části, především výkon dámského sboru víl. V epizodě si připomínáme také čtyřicáté narozeniny první sólistky londýnského The Royal Ballet Natalie Osipové, informujeme o jmenování Bohumíry Eliášové novou vedoucí Katedry tance HAMU a vracíme se k debatě o dopadech letošních rozpočtových škrtů na fungování nezávislých tanečních souborů. V podcastu Průvodce tancem v souvislostech o něm hovořili Linda Svidró z Pražského komorního baletu a Václav Kuneš ze souboru 420PEOPLE. Tematická část podcastu je věnována taneční improvizaci, či lépe řečeno okamžité kompozici, o níž hovoří performerka, pedagožka a vedoucí Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Misha Rais. Okamžitá kompozice má podle ní společenský a politický potenciál. „Vychází ze schopnosti naslouchat přítomnému okamžiku, sobě a ostatním, vnímat situaci a komponovat s tím, co vzniká. To nás může inspirovat v umění navázat dialog,“ říká v rozhovoru. Rais považuje okamžitou kompozici za demokratickou formu, která dokáže diváky i performery učit, jak nahlížet všechny složky představení ve vztahu k sobě navzájem. Rozhovor navazuje na mezinárodní sympozium Vnitřní řeč jako jevištní gesto v okamžité kompozici, které se uskuteční ve dnech 22.–26. června. Celou epizodu si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích.

Episode 62: „Kdybych měla pekárnu, musela bych zítra zavřít,“ říká Linda Svidró. Jak dopadají vládní škrty na taneční soubory?

Když se letos na jaře ukázalo, že rozpočet Ministerstva kultury bude o 1,17 miliardy tenčí, než podle plánů předchozí vlády, brzy vyšlo najevo, že škrty dopadnou především na tak zvanou živou kulturu - tedy i nezávislé taneční soubory. Řada z nich se již dříve potýkala s finanční nestabilitou. Před rokem se kvůli snížení grantů ocitl v krizi Pražský komorní balet a podle umělecké šéfky tělesa Lindy Svidró funguje od té doby v režimu krizového managementu. „Kdybych byla skutečným ekonomem a vedla třeba pekárnu, od zítřka bych měla zavřít. My přesto slibujeme, že budeme dál hrát ve Vinohradském divadle i v regionech,“ říká v podcastu Průvodce tancem v souvislostech.  Nastalá situace však na fungování souboru negativně dopadá. Už loni v červnu musel Pražský komorní balet propustit tanečníky ze stálých smluv a v současnosti je platí pouze za odvedenou práci. „Tím jsme ale ztratili ten luxus, že v uvozovkách přijdou do práce. Tanečníci se potřebují uživit, takže musí hledat jiné projekty a třeba se přestěhovat zpět k rodičům, protože si nemohou platit nájem v Praze,“ popisuje Svidró s tím, že letos od státu soubor dostal patnáct procent z požadované částky. Vysvětluje přitom, že investování do kultury není jen „házení peněz do černé díry“. To, že lidé večer vyrazí na představení, má často dopad i na jiné segmenty ekonomiky.  Danou situaci musí řešit i umělecký šéf souboru 420PEOPLE Václav Kuneš, který přiznává, že ještě před měsícem byl s existenční kondicí souboru i tvůrčí atmosférou spokojen. „Teď je všechno jinak a je škoda, že se to řeší za pochodu po uplynutí třetiny sezóny,“ říká. Upozorňuje na absurdní požadavky, kdy musí grantové komisi předkládat čtyřletý plán a mít připravený název premiéry na rok 2030, ale přitom nezná svůj rozpočet na rok následující. I proto přemýšlí, jak soubor finančně stabilizovat. Ve hře je například omezení počtu představení, ale zato navýšení divácké kapacity na jednu reprízu. „Budeme také uvažovat o zdražení vstupného a soustředit se na sponzorování ze strany soukromého sektoru. Nejsme na to v Česku vůbec připravení, ale je to to, co nás čeká.“

Episode 61: Prodává se jen třetina kapacity, aby se v případě útoku všichni dostali do krytu, říká Jan Váňa, sólista baletu v Kyjevě

Tanečník Jan Váňa, sólista kyjevského baletu českého původu, se navzdory ruské válečné agresi vrátil na své pracovní místo. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy. Kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli. Realita angažmá v době války je drsná. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy, kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli. „Na válku si bohužel všichni zvykli,“ říká s trochu smutným úsměvem Váňa. Zajímavým vyústěním jeho dlouholeté kariéry je fakt, že se dostal i k modernímu repertoáru. Z programu divadla se stáhli ruští autoři a na jejich místo nový šéf baletu nasadil modernu – Forsythea, Neumeiera, van Manena, Ratmanského… Je zvláštní se v daných okolnostech bavit o proměně repertoáru, ale stejně jako ostatní lidé na Ukrajině, i Jan Váňa se snaží žít co nejlepší život. Osobní i umělecký. Více se dozvíte v podcastu Jany Návratové.