Radim Tolasz. Čtyřicítky v Česku, lži politiků i chyby klimatologů a život v častějších vedrech

Radim Tolasz. Čtyřicítky v Česku, lži politiků i chyby klimatologů a život v častějších vedrech

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“ upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“ říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem.

Karel Řehka. Bezmezná moc ministra obrany, politizace armády, chybějící munice i cena, kterou za službu zaplatila rodina

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku. „A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“ podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak. „Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru.

Václav Vydra. Zvířata, smrt a vlastní svoboda i odpovědnost, svět bez historické paměti, zbraně i herectví jako poslání

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“ říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci: „Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo. „Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“ vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy. „Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“ přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“ tvrdí. V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“ dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou.

Adam Dolník. Odvaha i šikana v dětství, ego a emoce ve vyjednávání, proč děti manipulují, politici neposlouchají a některé věty je lepší neříkat

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“ říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí. Klíčové je ustát tlak, nenechat se řídit emocemi a vědět, co je skutečný cíl. Dolník popisuje, že cílem vyjednavače není „přijít a potrestat viníky“, ale dostat rukojmího zpátky k rodině. Únos podle něj často není sofistikovaná operace, ale náhodný a brutální byznys: gangy chtějí někoho „rychle vyždímat“ a chytit dalšího. Přesto se ani v takové situaci nesmí ustupovat ve chvíli, kdy druhá strana tlačí a vyhrožuje. „Slow is smooth and smooth is fast,“ říká Dolník. Když se chce člověk někam dostat rychle, musí jít pomalu. Stejné principy podle něj platí i mimo únosy. „Tlak způsobuje protitlak,“ říká. Dobrý vyjednavač proto nejde automaticky do protiútoku, i když by to přineslo dobrý pocit. „Když už máte na jazyku nějakou větu a cítíte, jak to bude dobrý pocit vypustit ven, tak buďte zticha,“ vysvětluje. Právě takové věty podle něj často slouží spíš egu než cíli, kterého chceme dosáhnout. Důležité je i rozlišovat empatii a sympatii. „Empatie a sympatie jsou dvě naprosto rozdílné věci,“ říká Dolník. Pochopit logiku Al-Káidy, únosce, politického protivníka nebo člověka v extrémních emocích podle něj neznamená souhlasit. Znamená to získat vliv. „Když uslyší svůj úhel pohledu a svůj příběh z mých úst, ví, že chápu,“ popisuje moment, kdy se otevírá prostor pro skutečné ovlivnění. Řeč je i o dětech, rodičovství, manipulaci a politických debatách. Děti se podle Dolníka velmi rychle naučí, jak tlačit na ta správná tlačítka, zatímco v politických debatách se často nenaslouchá kvůli pochopení, ale kvůli útoku. Tomu říká „kombativní naslouchání“ - posloucháme hlavně proto, abychom našli něco, co se dá použít proti druhému. Kdy je ovlivňování ještě fér a kdy už jde o manipulaci? Proč emoce vždycky snižují racionalitu? Dá se s teroristou mluvit bez souhlasu, ale s pochopením? Proč může rychlé ustupování v krizi rukojmímu uškodit? A co by se změnilo v politice, rodičovství, byznysu i partnerských konfliktech, kdybychom místo smečování dokázali opravdu poslouchat? Poslechněte si celý rozhovor.

Petr Soukup. Humor jako sebeobrana, výhrůžky smrtí a hovory s jejich autory, erotické příběhy i buran v každém z nás

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“ říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“ říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru.