HOSTCAST

Vykřikl jsem! Stojí v první větě nového románu Josefa Pánka, nazvaném Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Co po oné větě následuje, je valící se, rozhněvaná litanie o stavu současné vědy, umění a světa vůbec. V něm už podle vypravěče nesejde na originálním, svébytném tvořivém aktu, ale na dovednosti prezentace a komunikace, které formalizují veškeré snahy o poznání a činí z něj jen celebritózní, nakašírovanou zdechlinu. Je ten valící se, rozhněvaný proud ale přesvědčivý? A má i nějaké spodní vrstvy? Diskutují komparatistka a redaktorka kulturního časopisu A2 Blanka Činátlová a literární kritička a dramaturgyně Dejvického divadla Marta Ljubková.

„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak’. Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusuvystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšla v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině, již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairovo tušení píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav, Jan Musil – coby autor koncepce a odpovědný redaktor 3. loňského čísla Plavu – o touze “podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře”.   Právě na toto téma si povídáme v poslední předprázdninové Kovárně společně se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.

Sally Rooney ještě nemá čtyřicet a napsala čtyři romány. Je žena. I přesto nebo spíše proto je jednou z nejprobíranějších spisovatelek současnosti. Ztělesňuje proměnu společnosti i literatury, čímž dráždí čtenáře i kritiky. A pokračuje ve své misi alespoň trochu pomocí románu proměnit svět. Článek z květnového čísla časopisu Host zvukově připravila Markéta Macháčková.

Francouzsky švihácký a nonšalantní Petr Šesták udržuje kontinuitu svého života zejména psaním, fotografováním a jízdou na kole. Nejpohyblivější z literátů pomáhá pojízdným i nepojízdným pocestným najít správnou cestu a zároveň je z ní i poťouchle svádí. Jako Hermés s okřídlenými šlapkami bicyklu rozváží varovná poselství z bojiště zvaného svět a zaznamenává protivenství, která ve spanilé jízdě za pravdou musel zakusit. Přes všechnu rozkmitanost je opěrným bodem pro všechny, kteří se rozhodnou v tajemných stříbrných almarách získat zpátky svou lidskou tvář, dříve než se nenávratně rozpadne na pixely v digitálním záhrobí. Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Podíváme-li se na nominace Ceny Jiřího Ortena, zdá se, že neoficiálním vítězem této soutěže se letos stala poezie,“ napsal ve svém komentáři pro časopis Host literární kritik a také jeden z porotců Ortenovy ceny Libor Staněk. Nominováni totiž letos byli dva básníci a básnířka, Apolena Vybíralová za sbírku Vzteklina, Sufian Massalema za sbírku Možnosti přehlíženého a Lubomír Tichý za knihu Místní. Co to vypovídá o nejmladší české poezii? Nejsou letošní nominace i výsledkem složení poroty, v níž zasedli čtyři básníci nebo kritici zabývající se primárně poezií? A čím jsou tři nominované sbírky výjimečné? Diskutují Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Libor Staněk.