Pavel Fischer

Druhé výročí plného invaze Ruska na Ukrajinu, tedy 24. února 2024, jsem byl v Kyjevě. Setkal jsem se tam nejen se členy ukrajinského parlamentu, ale s kolegy z různých částí Evropy. Intenzivní politická jednání střídaly přesuny do krytu, kde jsme obvykle pokračovali v poněkud méně formálním stylu. Nejen o tom, ale také o míru, o válečné propagandě a o výzvách pro Českou republiku je tato epizoda.  Válka, neboli „speciální vojenská operace“, jak ji nazývá ten, kdo ji rozpoutal, měla prý trvat tři dny a měla skončit totálním ovládnutím Ukrajiny. Prezident Volodymyr Zelenskyj měl být zavražděn a do vlády měly být dosazeny loutky Kremlu. Málokdo by si před dvěma lety vsadil na to, že ukrajinská obrana předvede něco stěží uvěřitelného, a sice že vytlačí ruskou armádu nejen od Kyjeva, ale ke dnešku také z 56 % okupovaného území. To je opravdu úctyhodný výkon. Prezident Zelenskyj mohl utéct ze země, ale zůstal v Kyjevě. I kdyby dalšího nebylo, už tím vešel do dějin jako lídr.   Co nám ale ty dva roky války řekly o světě a o nás samých?  Obklopuje nás válečná propaganda. Je například zcela obvyklé, že se ve válkách nezveřejňují reálná čísla obětí nebo zasažených vojenských cílů – každá strana svoje ztráty tají a zisky zpravidla nadhodnocuje. Proč? Je to taktické. To nejdůležitější se odehrává v hlavách vojáků, civilistů, a koneckonců i těch, kteří tomu všemu přihlíží docela z bezpečí. Válku Rusko udržuje v chodu kvůli ideologii a koncentraci moci v rukou autoritáře. Informace a dezinformace jsou pro něj klíčové. Pokud se Rusku podaří podlomit důvěru Ukrajinců v jejich vedení, nebo třeba důvěru nás všech v demokracii a právní stát, mají ve svých bitvách a válkách zpola vyhráno.   Ruská propaganda však jde mnohem dál, než si mnoho z nás uvědomuje. Rusové útočí v hybridní válce doslova na celou Evropu. Spojené království, Polsko, Ukrajina nebo Německo jsou jí systematicky bombardovány. Francouzské úřady (např. ministerstvo obrany nebo agentura Viginum zmocněná pro sledování digitálních útoků ze zahraniční) upozornily, že státy Evropy jsou pod masívním útokem. Odhalení BIS o celé síti vlivu Ruska kolem webu Voice of Europe jen připomíná, že ani ČR není ušetřena.  Na nejvyšší státní úroveň vytáhli ruskou propagandu slovenský a maďarský premiér. Orbán dovedně kličkuje, aby si definitivně nezavřel dveře v Rusku ani v EU, Robert Fico dnes mluví dokonce o Češích jako o těch, kteří mají zájem podporovat válku, zatímco slovenská vláda „mluví o míru“. Ano, mluví, zatímco my pro mír něco děláme. Fico nabízí úplně zvrácenou logiku, která může přinést dlouhou a rozsáhlou válku. Po Krymu, který nechal zabrat v roce 2014, už víme, že se Putin nezastaví. S jídlem roste chuť.  Putin potřebuje zastřít reálné problémy dnešního Ruska. Obrovskou míru korupce, nepotismus, nakradené majetky, nespravedlnost. Jako politik selhal. Potřebuje vykreslovat vnějšího nepřítele – co na tom, že zcela smyšleného. Hlavně když se Rusové nezačnou stavět na odpor proti Putinovi. A tak jim dává zakusit pocit, že se Ruska svět zase bojí. Občas se s knížecími radami pro napadenou Ukrajinu vedle hlasů ze Slovenska nebo Maďarska objeví i další, zejména z řad těch, kteří v Ukrajině od začátku války vůbec nebyli. Nedávno se třeba papež František nechal slyšet, že by bylo vhodné vyvěsit bílou vlajku a zahájit vyjednávání. Měl tím na mysli, že Ukrajinci mají ustoupit. Fakticky jim vzkázal, ať kapitulují. Snad si nevšiml, že není s kým vyjednávat. Když ten, kdo se rozhodl vás zlikvidovat, vymazat z mapy, zničit vaše duchovní a kulturní kořeny, unést vaše děti a shazovat na vás bomby, neuznává žádný racionální argument, jak s ním asi máte mluvit? Pobuřuje mě, že hlava katolické církve nachází více pochopení pro ty, kdo mohou válku ve vteřině ukončit, ale přesto ji dále vedou, než pro oběti, které se na Ukrajině brání a které nespravedlivě umírají. Knížecí rady udílené Ukrajincům jsou postavené na přesvědčení, že Rusko je připraveno k dialogu, má zájem na ukončení válečného tažení a nastolení míru v Evropě. To je mylný předpoklad. Kdyby to chtěli, jdou prostě domů. Místo toho ruský režim posílá na frontu umírat desetitisíce vojáků s tím, že tam potlačují nějaké nebezpečí pro Rusko a vejdou do dějin jako hrdinové. Toto tvrzení nemůže být vzdálenější pravdě.   Jaká je tedy dnes naše úloha? Co můžeme dělat?  Čelit skutečnosti chce odvahu podívat se pravdě do očí. Na přípravě svého válečného tažení pracoval Putin čtvrt století a volání po míru ho nezastaví. Dnes už rozumí jen síle. Je stíhán pro podezření ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Vůbec poprvé v dějinách je stíhán představitel státu, který je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Té instituce, která má garantovat mír. Rusko se tomuto poslání zpronevěřilo. Podobně jako v jiných válkách musí zaplatit ten, kdo ji rozpoutal. Válečné reparace jsou běžný způsob poválečného vyrovnání. Nabízí se, aby i proto zmrazené prostředky Ruska v západních bankách byly bez odkladu zkonfiskovány a co nejrychleji převedeny ve prospěch Ukrajiny.  Spekuluje se o tom, že Ukrajinou to neskončí a že ve skutečnosti chce Rusko napadnout další státy Evropy, nás nevyjímaje. Ano, nelze to opravdu vyloučit. Ve skutečnosti Putin lže, kudy chodí, a my nevíme, co Rusko chce a co udělá, ať už s Putinem nebo bez něj. Budoucnost předpovědět neumíme, navíc Putin totiž není Rusko a Rusko není Putin.  Co dělat, když mír je v nedohlednu?  1. Pokud chceme uhájit svou vlastní státní suverenitu, musíme se odpovědně připravovat na všechny scénáře. Být připraveni obnovit dialog, až Rusko začne respektovat pravidla a projeví ochotu taky naslouchat. Být připraveni se účinně bránit i proti vojenskému napadení. Promítnout tohle všechno do fungování státu a společnosti je nesmírně složité, nákladné a vyčerpávající. Domnívám se, že je to nejzásadnější úkol, který před sebou tato a příští vlády mají. Nejen u nás, ale i ve spojeneckých zemích.  2. Musíme systematicky analyzovat současný kurs Ruska, jeho schopnost obnovovat síly a jeho odhodlání pokračovat ve válce. Dopad ruské války je přímý i na naši vnitřní bezpečnost. I proto je tak důležité vyhodnocovat zprávy z bojiště a zohlednit je v našem strategickém rozhodování, mimo jiné o modernizaci armády. A podporovat Ukrajinu – třeba tím, že jí dáme k dispozici ruské peníze, které jsou zmrazeny u západních bankovních institucí. 3. Bez odkladu je třeba nalézt a vrátit domů všechny děti, které byly deportovány z Ukrajiny a podrobeny násilné rusifikaci. Změnili jim dokonce jméno, datum narození a nutí je mluvit jenom rusky, aby je odcizili jejich rodině. Každý den se počítá, v dětském věku může být i jediná hodina hrůzy jako věčnost.  4. V Rusku nefunguje justice, proto je mimořádně důležité sbírat důkazy o spáchaných válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti. Ty jsou ostatně trestné i podle zákonů samotné Ruské federace. Jsem hrdý na to, že v tomto úsilí jsou zapojeni i vyšetřovatelé z ČR. Je to ta nejlepší pomoc, kterou pro budoucnost Ruska bez válečných zločinců můžeme přinést. 5. Ukrajinci nám svým nadlidským výkonem poskytli čas. Čím déle vydrží oni, tím více prostoru máme na budování naší vlastní obranyschopnosti. Potřebují-li munici, dělostřelecké náboje, techniku nebo výcvik, musíme jim je poskytovat bez váhání, právě teď. 6. Můžeme zapomenout na 2 % HDP. Tolik bylo třeba vydávat na obranu v klidných dobách. Teď je nutné navyšovat obranné rozpočty, aby ČR mohla posilovat vojenské schopnosti a zajistit připravenost sil. Rozpočet musí být předvídatelný, dlouhodobý a nesmí být za žádnou cenu předmětem politických šarvátek mezi vládou a opozicí. Bezpečnost něco stojí. Ale může za to agresor, tedy Putin. 7. Často se mluví o článku 5 Severoatlantické smlouvy, a to zejména ve chvílích, kdy se chceme spolehnout na pomoc ostatních. Ale závazný je pro nás i článek 3, kde se mluví o povinnosti každého členského státu udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.  8. Musíme intenzivně budovat obranu tak, aby Rusko ani nikdo jiný neměli navrch. Pokud budou mít diktátoři větší sílu a víc munice než svobodné demokratické státy, máme problém. Je také čas, aby banky poskytovaly služby a úvěry firmám vyrábějícím munici a zbraně. 9. Občas někdo říká, že se tím vracíme do období studené války a že bychom to neměli dělat. Odkazuji je obvykle k tomu, ať to vysvětlují v Kremlu. My jsme tím, kdo reaguje – a nic jiného nám ani nezbývá. Čekat s rukama v klíně není v našem zájmu, když Rusko najelo na válečné hospodářství a věnuje maximální prostředky rozvoji své armády.  10. Nejlepší obranou před agresorem je systematická příprava ozbrojených sil a odpovědná výstavba schopností. Nejvýhodnější je vystavět takovou obranu, aby si útočník své plány raději rozmyslel. Sem patří i povědomí občanů, jejich připravenost. Nemusí jít hned o válku, útok může mít podobu třeba blackoutu nebo dočasného výpadku zásobování vodou. Rusku jde teď o všechno. Pokud by Ukrajina padla, celá koalice států, které mu poskytly zázemí – Írán, Severní Korea a Čína – a mnoho dalších by se odvážily přepisovat hranice doslova po celém světě. Takovou řetězovou reakci také známe z dvou světových válek. Pokud chceme té třetí předejít, musíme to zastavit teď.  Na území Ukrajiny se dnes rozhoduje ne o jejím osudu, ale o osudu nás všech. Pokud chceme žít v alespoň trochu bezpečném světě, kde o sobě budeme rozhodovat sami, musíme konat. The post Víc než dva roky nespravedlivé války Ruska proti Ukrajině [https://www.pavelfischer.cz/17889-dva-roky-nespravedlive-valky-ruska-proti-ukrajine/] appeared first on Pavel Fischer [https://www.pavelfischer.cz].

Státy Evropské unie schválily 1. února 2024 balík pomoci Ukrajině ve výši 50 miliard eur, tedy asi 1,2 bilionu korun na další čtyři roky. Větší část peněz jsou půjčky, menší pak granty. Peníze mají sloužit k financování běžného chodu Ukrajiny. Dosažení shody je výjimečně důležitá zpráva – a to nejenom pro Ukrajinu a pro naši vlastní bezpečnost, ale i přes Atlantik. Ve Spojených státech amerických se totiž ve stejné době také rozhoduje o finanční podpoře Ukrajiny. Jak tedy vypadá americká politika teď, na začátku roku 2024?  Ve Spojených státech se vedou tvrdé politické boje před nadcházejícími prezidentskými volbami. Jako v minulosti, tak i tentokrát mohou volby rozhodnout pouhé desetitisíce voličských hlasů. Jde tedy o hodně – a faktorů, které mohou rozhodnout, je celá řada. Některé jsou srozumitelné na první pohled – například se mluví o tom, jestli některého z kandidátů otevřeně podpoří nejúspěšnější zpěvačka současnosti Taylor Swift. Jiná témata vyžadují větší vhled, a sem patří třeba dosavadní zahraniční a bezpečnostní politika prezidenta Joe Bidena. Dokáže ji domácímu publiku srozumitelně vysvětlovat a získat ho na svou stranu?  Důsledkem současných politických bojů je nejistota – rozpočtové provizorium, palčivá otázka migrace z jihu a neschválená podpora pro Izrael, Tchaj-wan a Ukrajinu. Právě to jsou témata, na kterých se teď společnost politicky dělí. Lidé oprávněně požadují vysvětlit, proč by měli ze svých peněz podporovat obranyschopnost Ukrajiny nebo Tchaj-wanu a Izraele, když na jihu mají odkrytou hranici, přes kterou přecházejí nelegální migranti doslova z celého světa. To ilustruje zpráva, že vůbec nejrychleji tu rostly počty ilegálních běženců, kteří vyrážejí až z Číny.  V posledních dnech došlo po několika měsících vyjednávání ke shodě na kompromisu mezi demokraty a republikány, kteří otázku migrace z jihu svazují s hlasováním o podpoře Ukrajiny a míru v Evropě. Jenomže ani tento návrh, na kterém shodu pomohl vyjednat osobně prezident Biden, parlamentem neprošel. Zdá se, že si republikáni a Donald Trump nenechají vzít jedno z hlavních, pokud ne vůbec nejvýznamnější téma své kampaně.  Proto jsem se spojil s několika kolegy, kteří mají v parlamentech svých zemí odpovědnost za bezpečnost a zahraniční vztahy, a domluvili jsme se na rychlé cestě do amerického Kongresu. V lednu letošního roku jsem odcestoval na společná jednání dohromady s předsedy výborů ze Spojeného království,  Litvy a dokonce z Kanady, dále byli s námi poslankyně a poslanci z z Francie nebo opoziční poslanec ze španělského parlamentu a další. Naším cílem bylo setkat se s členy Sněmovny reprezentantů i Senátu amerického Kongresu a vysvětlit jim, jaké dopady má jejich rozhodování o podpoře bezpečnosti na naše země. A v konečném důsledku také na bezpečnost Spojených států.  Naše východiska byla následující:  1/ Evropa je dnes jednotnější než dříve. Někdejší naivita některých států v kombinaci s pragmatickou politikou vůči Rusku vzaly za své. Rozhodnutí Vladimira Putina vojensky vymazat Ukrajinu z mapy světa změnilo všechno.  2/ Americká pomoc má obrovský význam. A velkou roli hraje i čas. Evropská unie a Spojené království společně vydávají velké prostředky na podporu Ukrajiny bojující s válečným agresorem. Dokonce evropské peníze končí v amerických firmách, protože v Evropě nedokážeme vyrábět zbraně a munici dostatečně rychle.  3/ Není tedy pravda, že Evropa nepomáhá a spoléhá jenom na pomoc přes Atlantik, jak se někdy říká. Pokud bychom se podívali na přepočet na HDP, uvidíme v Evropě jednoznačné šampiony. To však neznamená, že by některé státy neměly dělat mnohem víc, například Španělsko.  Naše rozhovory s kongresmany byly velmi užitečné. Často jsme velmi rychle našli shodu, a to jak s demokraty, tak s republikány. Oceňovali, že jsme s nimi přiletěli mluvit osobně, a potvrdili nám vůli rozvíjet spolupráci jak vojensky, tak politicky.  Musíme ale pozorně poslouchat, co nám říkají. Pokud podle nich chceme pomoci, aby se o podpoře Ukrajiny a výdajích, které mají proudit do Evropy, rozhodovalo snáz a rychleji, pak je to následující:  1/ Musíme sami jít příkladem. To znamená aktivně se finančně podílet na pomoci Ukrajině. To dnes děláme – a dělali jsme to i v minulosti. Pravda, reakce na vpád Ruska na Krym a snahu o destabilizaci Ukrajiny, které se táhnou od roku 2014, byla – diplomaticky řečeno – nedostatečná. Tehdy ani ukrajinská armáda nebyla připravena na podobnou vojenskou akci. Ale od té doby se hodně změnilo. Okamžik, kdy se Evropská unie po 24. únoru 2022 jako celek odhodlala pomáhat také poskytováním peněz na zbraně, na vojenské vybavení a obranu, byl opravdu přelomový.  2/ Obraně prospějeme, pokud do ní budeme investovat v rámci našich závazků v NATO. Sami jsme na sebe přijali úkol, že budeme vydávat 2 % HDP na obranu. Pak jsme ho nedodržovali ani v rozpočtově tučných letech. Teď jsme v situaci, kdy prostě nemáme na výběr a musíme začít dohánět staré dluhy. To se děje také díky legislativní úpravě, která nás přímo zákonem zavázala ke 2 procentům HDP na obranu a která byla schválena v minulém roce. Dále ministryně obrany Jana Černochová podepsala smlouvu na nákup stíhaček 5. generace F-35, které znamenají přelom a zásadní krok k modernizaci našeho letectva. Postupujeme ve shodě s drtivou většinou států NATO a ukazujeme, že jsme si vědomi svého dílu odpovědnosti na kolektivní obraně.  Spojené státy americké jsou pořád nejsilnější armádou, která do kolektivní obrany přispívá. Americké občany to stojí nemalé prostředky a jsou si toho dobře vědomi. Možná si vzpomenete na výroky bývalého prezidenta Donalda Trumpa, který naši neschopnost opakovaně veřejně kritizoval. A to zcela právem. Bylo to trapné a já věřím, že s tím je snad konečně konec.  Globální bezpečnostní situace se mění. Zaspat dnes znamená ztratit suverenitu. Rusko si pro svoje zájmy, které – jak Rusové sami deklarují – nekončí získáním území Ukrajiny, vyjednalo podporu od Číny, Íránu a Severní Koreje. Čína investuje obrovské prostředky do budování armády, což dříve rozhodně neplatilo. Dnes s ní musíme počítat jako s globálním hráčem, který má také své dobyvačné zájmy, například s Tchaj-wanem, a hraje poměrně složitou hru. Kdybych to měl shrnout jednou větou, řekl bych, že nedemokratické mocnosti typu Číny vyčkávají, jak to na Ukrajině dopadne. I proto je tak důležité, nakolik se mezinárodní společenství opravdu postaví za mezinárodní pravidla, nebo zda svět opravdu trvá na dodržování uznaných hranic a co všechno je pro to ochoten udělat.  Zločiny, které Rusko na Ukrajině dnes a denně páchá, se dějí s posvěcením Číny, která dnes aktivně pomáhá udržovat v chodu ruský průmysl. Invaze v roce 2022 byla dokonce na čínskou žádost posunuta tak, aby k ní nedošlo během olympijských her v Číně. Ty probíhaly od 4. do 20. února 2022.    Nebezpečné režimy se tedy dnes aktivně podílejí na zabíjení nevinných civilních obyvatel na Ukrajině, hned za hranicí EU a NATO. Dávno nejde jen o obranu před Ruskem, proto musíme zájem na kolektivní bezpečnosti nadřadit politickým bojům, jakkoli mohou být důležité a vážné. Když k tomu připočteme mimořádně složitou situaci na Blízkém východě, kde proti Izraeli stojí Írán a kde Rusko otevřeně podporuje hnutí Hamás, které spáchalo hrozivý masakr civilního obyvatelstva na území Izraele 7. října 2023, obraz začíná být ještě výmluvnější. Konflikty v našem nejbližším okolí se rozhořely s velkou intenzitou a mohou destabilizovat celý kontinent.  Dnes víc než kdy dřív je proto potřeba budovat spolupráci v rámci zemí NATO a posilovat politický dialog. Platí, že západní státy by se neměly vzájemně odrazovat od podpory napadených zemí. V konečném důsledku nám všem jde o dodržování zákonů a uznaných hranic a podporu mezinárodního práva. Odstrašovat nemáme sami sebe, naopak odstrašit musíme především  nepřítele. To byl ostatně velmi praktický nástroj, který pomohl odvrátit velký válečný střet během studené války.   V tomto smyslu jsme mluvili s kongresmany a dobrá zpráva je, že to vidí velmi podobně. Věřím, že se nám podařilo přivést jejich pozornost i k tomu, abychom na tom intenzivně spolupracovali v důležitém roce 2024. Nejsou v něm jen americké prezidentské volby nebo volby do Evropského parlamentu, ale proběhne i výroční summit NATO ve Washingtonu. Což bude v roce 2024, tedy v 75. roce od založení Severoatlantické aliance, mimořádně důležitá událost. The post Americké vyjednávání a cesta do USA [https://www.pavelfischer.cz/17535-americke-vyjednavani-a-cesta-do-usa/] appeared first on Pavel Fischer [https://www.pavelfischer.cz].

Nominace Roberta Fremra na Ústavní soud přivedla pozornost k otázce, kdo má dohlížet na dodržování lidských práv a ústavnost. Natočil jsem k tomuto tématu novou epizodu mého podcastu, kterou najdete zde na mém webu nebo v podcastových aplikacích. Zkrácený text vám nabízím níže.   Co je Ústavní soud? Jde o specializovanou instituci, která stojí mimo systém obecných soudů a jejímž posláním je dbát na ústavnost právního řádu a ochranu lidských práv. Na Ústavní soud se může obrátit občan, pokud byla veřejnou mocí porušena jeho práva (například ze strany úřadu nebo soudu), a ve specifických případech se na něj může obrátit obec nebo kraj, poslanci, senátoři nebo prezident. Má výjimečné postavení a silné kompetence. Posuzuje soulad přijatých zákonů a mezinárodních smluv s ústavním pořádkem a zabývá se také případnou ústavní žalobou Senátu proti prezidentovi. Kdo je soudce Ústavního soudu?  Soudců Ústavního soudu je 15 a do funkce jsou jmenováni na 10 let, mandát mohou i opakovat. Během svého pětiletého mandátu jich současný prezident jmenuje rovnou 13, tedy pokud nedojde ještě k nějaké mimořádnosti. Významná ústavní instituce se tedy může zásadně proměnit – ve prospěch, nebo v neprospěch občana. Soudce je člověkem ve výjimečné pozici: není nad ním už žádná další autorita, nezodpovídá se nikomu. Není možné ho (až na několik málo přesně definovaných výjimek) odvolat, jeho základní plat je přes 200 tisíc měsíčně, dostává k dispozici auto a byt, je vybaven imunitou. Obecně se ústavní soudci dlouhodobě těší důvěře veřejnosti a mají vysokou prestiž. Mají také obrovskou odpovědnost – mohou posuzovat případy přímo spojené s volbami, parlamentními stranami nebo s prezidentem. Spousta lidí by pozici u Ústavního soudu mohla brát jako fenomenální završení své kariéry. Kdybychom na takový pohled přistoupili, unikala by nám základní podstata celého problému, která se ukázala i na příkladu Roberta Fremra: na Ústavní soud se nechodí za odměnu nebo za zásluhy. Výjimečná ústavní instituce vyžaduje výjimečná kritéria.  O co vlastně šlo v kauze Fremr? Prezident Petr Pavel představoval svého kandidáta Roberta Fremra na plénu Senátu s tím, že „se těší mimořádné podpoře a respektu odborné veřejnosti. Jeho kredit je takový, že každý právník, se kterým jsem se bavil, mi jeho nominaci jednoznačně doporučil. Svědčí o tom i fakt, že získal nominace od nejvyššího počtu právních institucí, na které jsem se se žádostí o nominace obrátil.“ Dále vyjádřil překvapení nad novými informacemi, které měly zpochybňovat morální integritu jeho kandidáta, jeho nominaci však nevzal zpět.  Co mě jako senátora při nominaci Roberta Fremra znepokojovalo a proč?  1. Během projednávání v Senátu mlžil nebo lhal. Před rokem 1989 soudil jako trestní soudce minimálně jeden případ (tzv. Olšanské hřbitovy), který prokazatelně zmanipulovala StB. To znamená, že nutně byl součástí výkonu zvůle a nespravedlnosti. Dnes říká, že byl také zmanipulován a o ničem nevěděl. I kdyby to byla pravda, nesmí nám uniknout, že to byl on, kdo proces politizoval. Podsouval obviněným „nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení“ a podobně. Proč?  Zatímco většina východního bloku hledala cestu ke svobodě, a to včetně Sovětského svazu, tak v Československu komunistická strana utahovala šrouby. Monstrproces sledovaný médii měl odradit všechny mladé od toho, aby chodili demonstrovat, projevovali nesouhlas nebo vůbec zkusili pomyslet na změnu poměrů v komunistickém Československu. Soudce Fremr s tím jednal v plném souladu, dokonce z vlastní iniciativy. A pak jsou tady případy emigrací, kterých soudil stovky a na které si sám nevzpomněl. Kdo tehdy opustil republiku (na což měl mít podle mezinárodních smluv zajišťujících dodržování lidských práv nárok), byl režimem zbaven občanství a majetku a odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody. Cílem bylo znemožnit návrat do vlasti, a také šlo o perzekuci členů rodiny, kteří tu zůstali. Komu se odejít nepodařilo a byl chycen, toho pak soudce Fremr odsuzoval i na tehdejší poměry tvrdě a nekompromisně.  Nakonec soudil i případ dělníka, který tak peprně nadával na komunisty, až za to byl trestně stíhán a na návrh soudce Fremra odsouzen za hanobení republiky k trestu odnětí svobody. Proti nesmyslnému rozsudku se odvolal odsouzený dělník i prokurátor, odvolací soud rozsudek zrušil. Tohle všechno nám soudce Robert Fremr zapomněl říct.  2. Soudce Fremr bagatelizoval svůj podíl na komunistickém režimu. Tehdy celá řada lidí stála před stejnou otázkou, jako snad i Robert Fremr: podílet se na zločinném režimu, nebo odmítnout a možná navždy pohřbít svou kariéru? Mnozí raději odešli dělat například podnikové právníky. Jistě, o kariéru tím pádem nemuseli mít starost – žádná nebyla. Ale uhájili si profesní čest a nerozhodovali proti svému svědomí.   Robert Fremr nebyl před revolucí obětí StB, ale byl to snaživý trestní soudce. Nebyl jen několik týdnů ve straně, jak uvádí, ale byl nejméně dva roky čekatelem na členství, kdy si komunisté ověřovali jeho loajalitu a ochotu plnit stranické úkoly. Připomínám, že komunistický režim byl zločinný, na to máme zákon. Nikdo ho nenutil do toho, aby se trestním soudcem stal. Vybral si to sám. 3. Kandidáta podpořila celá řada kapacit našeho práva a justice, stavěly se za něj významné osobnosti. To jako by naznačovalo, že se nebavíme o jednom případu, ale o systémovém problému. Jestliže tolik lidí vysoce oceňuje porevoluční životopis kandidáta, a přitom nejsou ochotni připustit, že z hlediska morální integrity a spravedlnosti může mít na kontě závažná pochybení, je něco špatně.  Zatímco přední autority justice veřejně říkaly, že pan Fremr je moc dobrý soudce a neměli bychom jeho podíl na komunismu zbytečně řešit (byl přece mladý a je to dávno), tak jsem dostával obrovskou spoustu dopisů od občanů, kteří mi děkovali za to, že jsem proti jeho nominaci vystoupil, protože to cítili stejně jako já: pokud někdo neumí nést následky svých činů z doby komunismu, můžeme ho za spoustu věcí obdivovat, pokud chceme, ale nepatří na Ústavní soud.  4. Podivné argumenty. Ty zaznívaly z vícero stran. Robert Fremr nám v Senátu, abych uvedl jeden příklad, přísahal na svou smrt (což je od kandidáta na ústavního soudce opravdu pozoruhodné), že nebyl zmanipulován. V dopise pak dodal, že možná zmanipulován byl, ale zmíněný rozsudek nebyl zrušen, takže je všechno v pořádku. To přece nedává smysl už na první pohled.  Objevilo se mnoho historických dokumentů. Obecně se spoustu materiálů z dob komunismu, například i důkazy v případu Olšanské hřbitovy, nepodařilo dochovat. Buď je komunisté na sklonku režimu úmyslně zničili, aby po sobě zametli stopy, nebo se ztratily, případně je zničila povodeň, která zasáhla archivy. Setkal jsem se s upřímným údivem odborníků, že se tolik podkladů vůbec podařilo shromáždit. Bylo potřeba je pečlivě projít a vyhodnotit, nejlépe s historiky. V návaznosti na to dokonce připustil i nový, prezidentem Petrem Pavlem jmenovaný předseda Ústavního soudu Josef Baxa, že by nějaké sporné případy mohl mít na kontě i on sám. Takový proces se nedá urychlit. Jenomže proti tomu stojí relativně krátké lhůty, které jsme jako senátoři na projednání měli. Podle mého názoru, a zaznívalo to také od některých kolegů na plénu, jsme měli prezidentovu nominaci odmítnout. K tomu by mělo stačit, že se objeví závažné pochybnosti. Namísto toho jsem měl pocit, že někteří kolegové trochu ztrácejí hlavu, jako by snad měli rozhodovat o něčí vině nebo nevině.  Objevoval se také argument, že pan soudce soudil podle tehdy platných zákonů a že „taková byla doba“. No, jak pro koho. Pro někoho byly nespravedlivé soudy prostředkem, jak získat postavení v justici, pro někoho to znamenalo zničení kariéry, života nebo rodiny. Že soudce soudil na základě tehdy platných předpisů? To není pravda. Soudce má za úkol uvádět zákony do života a hledat spravedlnost. Nemusí opakovat jako papoušek všechno, co mu připravila StB nebo prokurátor. A pokud neprotestoval a pokud mu to  nevadilo, šlo o jeho výsostné rozhodnutí.  Opakovaně dokonce i někteří senátoři mluvili o tom, že si Robert Fremr své chyby z doby komunismu odčinil svou pozdější kariérou. Nesouhlasím. Nebavíme se přece o nějakém formálním členství v komunistické straně a podobně. Nemůžeme kupčit s porušením práva na spravedlnost, které může člověku úplně zničit život, a hledat spravedlivé rozsudky v jiném případě. Takhle by se přece dalo ospravedlnit úplně všechno. 5. Prezidentův poradní panel. Jak vyplývá z Ústavy, navrhování kandidátů je odpovědností pouze prezidenta republiky. Je na něm, s kým se o tom bude radit. Prezident se rozhodl široce oslovit instituce, aby mu jména kandidátů navrhovaly, a je za to pozitivně oceňován. Z osobností, které si vybral, ustanovil poradní panel, který se má navrženými jmény zabývat a být prezidentovi v tomto procesu k ruce.  A tady se dostáváme k tomu, co je špatně: tento neformální panel poradců není institucí, která má nějakou odpovědnost nebo náplň práce. Jeho členové mluví o tom, co pro prezidenta vlastně dělají, docela rozdílně. K tomu, proč prezidentovi doporučili zrovna Roberta Fremra, se vyjadřovali veřejně, zejména pak předseda panelu, uznávaný ústavní právník Jan Kysela. Jejich vyjádření ale situaci spíše zhoršovala. Celé to skončilo tím, že předseda panelu měl nabídnout prezidentovi rezignaci, o čemž se dozvěděli novináři, a když se pak začali jednotlivých členů panelu ptát, zjistili, že pro některé je to novinka. Hlava panelu Jan Kysela pak pro novináře prohlásil, že „teď vypadáme jako hlupáci“.  Nedorozumění se stávají. Znepokojivé ale je, že za prezidenta vysvětloval zmíněný předseda panelu kritéria, podle kterých se kandidáti vybírají. Řekl, že panovala dohoda na tom, kolik bývalých komunistů může být navrženo, jejich počet měl být omezen na nějaký počet. Nerozumím tomu, co je to za kritérium.  Podle Ústavy se může soudcem Ústavního soudu stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu ČR (má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. O členství v komunistické straně tam není ani slovo, stejně jako o věku, pohlaví atd. Podobná kritéria bychom mohli považovat za diskriminační. Dovedeno ad absurdum snad tedy měla v Ústavním soudu vzniknout předem daná menšina bývalých komunistů? Pobuřuje mě, že třicet let po pádu komunismu se u nás přistupuje k lidem podle toho, zda byli ve straně. Neměli bychom mít vyšší nároky než stranickou knížku? Bylo by ale užitečné, aby členové panelu přestali veřejně mluvit za prezidenta a nechali ho, aby si své nominace vysvětlil sám. Takhle mu dělají medvědí službu. Pokud by svůj výběr veřejnosti nechtěl prezident vysvětlovat sám, má na to standardní aparát své kanceláře, kde alespoň víme, kdo je opravdu pověřen mluvit za prezidenta.  Co na to prezident? Kromě projevu na plénu Senátu k tomu neřekl mnoho. Jak víme, byl za minulého režimu také v komunistické straně, rozhodl se tehdy dělat kariéru vojáka. Prý byl prostě z takového prostředí a o tom, co byl režim zač, si udělal obrázek až později. V rámci své prezidentské kampaně pak prohlašoval, že občanům nabízí vyrovnání se s komunismem. (S režimem, který nespravedlivě věznil, týral, omezoval na svobodě a perzekvoval.)   Jak vypadá prezidentovo vyrovnání se s komunismem, pokud myslel svá slova vážně? Možná tady je kámen úrazu: jedna věc je mít bývalého komunistu (s jeho vlastním příběhem a vysvětlením) v čele státu, druhá věc je, pokud do dalších nejvyšších rolí ve státě navrhuje někoho, kdo se podílel na represích režimu a dodnes postrádá veškerou sebereflexi. Možná by měl prezident občanům říci, jak to s tou nominací myslel, co všechno věděl a nevěděl a jak nově zveřejněné skutečnosti ovlivnily jeho názor. Občané by si to zasloužili – jde tady o něco víc, než jen o jednoho soudce, který chyboval.  Víme tolik, že se po schválení vlastního kandidáta Senátem prezident rozhodl jeho jmenování pozdržet. Nakonec soudce Fremr svou kandidaturu složil sám.  Kdo tedy má být ústavním soudcem? Prezidentu republiky se (možná nechtěně) povedlo rozproudit velmi potřebnou debatu o tom, koho jako společnost chceme a potřebujeme na Ústavním soudu. Věřím, že tato debata může mít ve výsledku velmi pozitivní závěr a že v jejím průběhu prezident a senátoři vyberou a schválí ty nejlepší kandidáty, kteří nebudou pro Ústavní soud oslabením, ale vítanou posilou. Jestli se to podařilo, to zjistíme v příštích letech. Nyní bychom měli usilovat o to, aby se členy Ústavního soudu stávali lidé, kteří nejsou propojení s velkým byznysem, respektují zákon a dovedou jednat nezávisle, kteří se osvědčili v boji za občana a nemají na svém kontě nespravedlnost, nezavírají oči před vlastními chybami a jsou opravdu ochotní jít s kůží na trh. Jinak riskujeme důvěru občanů ve stát a jeho instituce. To, co po kandidátech jako veřejnost musíme chtít, není bezchybnost, ale reflexe, ochota mluvit o úspěchu i o chybách a upřímnost.   Text vyšel také na blogu aktuálně.cz [https://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-fischer-.php?itemid=45714] The post Ústavní soud není pro každého [https://www.pavelfischer.cz/17052-ustavni-soud-neni-pro-kazdeho/] appeared first on Pavel Fischer [https://www.pavelfischer.cz].

Milí přátelé, vítám vás u nové epizody mého podcastu. Tentokrát se chci věnovat špatné kondici našeho národního hospodářství a nedávno projednávané valorizaci důchodů. Novelu, která snižuje výši valorizace, jsme schválili v Parlamentu a podepsal ji prezident Petr Pavel. Co se může stát, pokud se budeme stále jenom zadlužovat? Předně je třeba říci, že nejen důchodový systém, ale i veřejné rozpočty v naší zemi jsou z finančního pohledu dlouhodobě těžko udržitelné. ČR se dnes zadlužuje rychlým tempem a pokud nenastane změna v uvažování o rozpočtu a dluhu, zanedlouho můžeme narazit na mantinely. Státní dluh není nic jiného než půjčka na provoz. Náš stát nemá dost peněz, které by vybral na daních, a tak si půjčil u věřitelů. Půjčovat si může třeba u Evropské investiční banky nebo pomocí dluhopisů. V případě, že si budeme půjčovat příliš, stane se totéž, jako když začne vaše domácnost žít na dluh: lidé přestanou věřit tomu, že to dokážete všechno splácet. Obsluha státního dluhu, tedy úroky za to, kolik jsme si půjčili, budou vyšší a vyšší, a cesta k vyrovnanému rozpočtu bude daleko náročnější než dnes. Znehodnotíme dobré jméno České republiky a utrpí naše mezinárodní kredibilita. Zadluženost nám omezuje prostor pro nezbytná opatření v případě dalších krizí a nečekaných událostí. S tím se pojí i bezpečnostní rizika. Jinými slovy: vysoká zadluženost je zranitelnost. A protože zdaleka nežijeme v ideálním světě, je okolo nás v mezinárodním prostředí celá řada predátorů, kteří by naší slabosti rádi využili. Ostražitost je na místě. Demografická fakta A teď k důchodům. Předně musíme vycházet z demografických údajů: naše společnost stárne. Český statistický úřad zveřejnil v roce 2018 předpověď, podle které bude mít ČR v roce 2101, tedy za méně než 80 let, přes 10,5 milionu obyvatel, z nichž téměř třetina budou senioři ve věku 65 a více let, zatímco dnes je tento podíl něco málo přes 20 %. zestárneme v průměru o pět let, protože průměrný věk bude 47,4 roku. Počet zemřelých bude každoročně vyšší než počet živě narozených dětí. Vyrovná se poměr osob v ekonomicky aktivním věku s kategoriemi seniorů a dětí. Na důchody a na mateřské bude tedy vydělávat méně osob než dnes.  Jistě, můžete říci, je to jenom odhad. Jenže trend je jednoznačný: v průměru stárneme, dožíváme se čím dál vyššího věku. Nároky na státní rozpočet rostou. Na penze, zjednodušeně řečeno, nebude mít při současném rozložení daní a odvodů kdo vydělávat. Jak se s tím dá bojovat? Je na místě diskuze o tom, v kolika letech bychom měli odcházet do důchodu. Je na místě diskuze o tom, jak má být nastaven důchodový systém, aby se lidé u nás nepropadali do chudoby, ale aby nebyl rozpočet zatížen víc, než je nezbytně nutné. Problém je, že důchody jsou obrovské politické téma, do kterého se žádné vládě příliš nechce zasahovat, pokud chce být zvolena i v dalším volebním období. Extrémně nepopulární, ale odpovědné kroky vyžadují poctivou celospolečenskou a politickou přípravu: vyjednávání, vysvětlování, diskuzi, naslouchání. Jak politické opozici, tak odborníkům a veřejnosti. Do jaké situace jsme se dostali letos? Vlivem energetické krize, války Ruska proti Ukrajině, růstu cen potravin na světových trzích, ale i neodpovědného rozhazování předchozí vlády a dalších faktorů jsme se dostali do situace, kdy čelíme nebývale vysoké inflaci. Tempo zdražování je závratné a pociťujeme to doslova všichni. Reálná hodnota našich peněz klesá. Jak v takové chvíli postupovat? Detailní výklad rád nechám na ekonomech, ale v principu potřebujeme snížit objem peněz, které jdou do ekonomiky, abychom dále nedevalvovali jejich hodnotu. To předpokládá zpřísnit podmínky pro půjčky, osekat státní dluh a omezit výdaje, pokud je to jen trochu možné. Jenže na míru inflace jsou navázány některé další mechanismy, které mají zaručovat spravedlivý a předvídatelný vývoj například důchodů. Podle nastaveného systému by měly být penze valorizovány s ohledem na inflaci. Jenomže ve chvíli, kdy inflace enormně roste, by to znamenalo zásek do státního rozpočtu. Znamenalo by to také rozdávat více peněz na důchodech, což by byl v konečném důsledku proinflační, nikoli protiinflační krok. Vláda se rozhodla zasáhnout na poslední chvíli. Valorizaci tím nezrušila, ale snížila. Schytala proto velkou kritiku zákonodárců i veřejnosti, protože mohla – a měla – konat dříve. Co vláda nabídla? Návrh zákona, kterým se zvýšení důchodů kvůli inflaci sníží. K navýšení penze došlo, ale ne o tolik. Opoziční strany v takové situaci vcelku logicky začaly blokovat jednání v Poslanecké sněmovně,  považují postup vlády za nefér útok na seniory. Argumenty vlády a opozice tu nebudu vyjmenovávat, slyšeli jsme je ve veřejném prostoru. Legislativní nouze a retroaktivita Aby se v takové situaci vládě vůbec podařilo návrh přijmout, rozhodla se vyhlásit stav legislativní nouze. To je výjimečný krok, ke kterému je možné se uchýlit v úzce vymezených případech, jako je živelná pohroma, ekologická nebo průmyslová katastrofa, nebezpečí ohrožující vnitřní pořádek a bezpečnost a podobně. Stav legislativní nouze dává vládě mimořádné pravomoci k tomu, aby mohla rychle rozhodovat v čase krize. Je zřejmé, že zvýšení důchodů není živelná pohroma nebo ohrožení zájmů státu. O oprávněnosti užití nouzového stavu se proto vede diskuze. Důležitějším argumentem z hlediska opozice je však případná retroaktivita tohoto návrhu zákona. V principu jde o to, kdy vznikl seniorům nárok na zvýšení penze – zda se tak stalo automaticky, nebo k nároku dochází až na základě procesu výpočtu a stanovení na straně ministerstva. Opoziční strany oznámily, že pokud zákon projde Parlamentem, obrátí se na Ústavní soud, aby o ústavnosti rozhodl. To je důležitý parametr, se kterým jsme počítali při projednávání v Senátu. Vedli jsme dlouhou diskuzi o tom, zda je nebo není tento návrh zákona spravedlivý, přiměřený, akceptovatelný a mravný. Mluvíme přitom o snížení výdajů o desítky miliard: podle původního výpočtu by stát vydal na valorizaci důchodů v letošním roce 34,4 miliardy letos a 58,8 miliardy příští rok. Podle vládního návrhu by se výdaje zvýšily pouze o 15 miliard letos a 25,8 miliard příští rok. Vládní návrh tak ušetří státu během dvou let přes 52 miliard. To je důležitý a odpovědný krok, který jsem svým hlasováním podpořil. Musel jsem ale při svém vystoupení upozornit na celou řadu problémů: 1. Zmizel étos vyrovnaného hospodaření. Dříve to byly vlády vedené právě ODS, která je dnes ve vládě také silně zastoupena, kdo prosazoval vyrovnané hospodaření státu. Dnes vyrovnaný rozpočet státu potřebujeme, ale nikdo se k němu nehlásí. A to je hrubá chyba. 2. Prohloubení deficitu by mohlo být oprávněné, jde-li o deficit prorůstový. Ale to není náš dnešní případ. Obecně tedy záleží na tom, co s těmi penězi uděláme – zda je budeme projídat, nebo je investujeme do rozvoje našich budoucích kompetencí. My je projídáme. Projídáme budoucnost. A to je špatně. 3. Národní rozpočtová rada mluví lapidárně. Pokud jí budeme naslouchat, tak připustíme, že je potřeba škrtat na výdajové straně. To bude vyžadovat velkou politickou odvahu. Zatím nevidíme ani předběžné návrhy na tyto škrty, a přitom včera bylo pozdě. 4. Zároveň bude nutné navyšovat příjmy, tedy upravit systém našich daní. Národní rozpočtová rada totiž už dnes informuje o tom, že obsluha státního dluhu v roce 2022 byla téměř 50 mld. Kč. A saldo státního rozpočtu bylo více než 350 mld. 5. Také ze zahraničí zaznívají zcela jasná doporučení. OECD, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, říká ve svých pravidelných zprávách a doporučeních, že náš hospodářský model není udržitelný, protože vysoké investice do energetiky, do dekarbonizace naší ekonomiky a další vyžadují úplně nový přístup k naší daňové soustavě. Dále připomínají nepřipravenost našeho daňového systému na digitalizaci ekonomiky nebo stárnutí obyvatel. 6. Kde vzít dodatečné příjmy? Je na místě začít promýšlet danění dopadů na životní prostředí, danění majetku – podle OECD máme nejnižší zdanění majetku ze všech zemí OECD. A přitom u nás pozorujeme koncentraci majetku, což znamená, že stávající majitelé bytů například nakupují další byty, zatímco u ostatních je přístup k novým nemovitostem mnohem těžší. Takže bude třeba připravit zvýšení daní z nemovitosti a časem navýšit korporátní daně. 7. Současné zvyšování cen je výsledek hospodaření minulých vlád, Sobotkovy a Babišovy. Je to také neschopnost centrální banky si poradit s vysokou inflací. Zkrotit inflaci ale nemůže centrální banka sama, je to také úkol pro vládu. Protože právě ve spolupráci centrální banky a vlády je možné s inflací něco dělat. 8. V ČR působí firmy se sídlem v daňových rájích. Jedním z mnoha kroků, kterým nastavíme spravedlivější podmínky v ČR, je například omezit tyto firmy k přístupu k veřejným prostředkům a státní podpoře. Vyhýbat se daňové povinnosti znamená zneužívat prostředků státu nebo EU na úkor daňových poplatníků a systémů sociálního zabezpečení. To není jen můj názor, to říká Evropská komise. Co z toho vyplývá? Apel na vládu je dnes jasný: je třeba zkrotit inflaci, připravit komplexní reformu daní, změnit valorizační mechanismus pro výpočet důchodů a upravit důchodový systém tak, aby vydržel a odpovídal realitě. Potřebujeme i reformu daňového systému, modernizaci veřejné správy… a tak bych mohl pokračovat. Vláda se rozhodla jednorázově snížit tempo valorizace důchodů úpravou zákona. Má na to právo, je to její politická odpovědnost. Pokud by však mezitím nedělala nic s dalšími úkoly, aby zkrotila inflaci utrženou ze řetězu, mohli bychom tu za rok řešit úplně stejný problém. Můj názor je, že zákon není protiústavní. V naší ústavě není zaručeno právo na valorizaci důchodu. A pak je tu ještě otázka případné retroaktivity. Pokud vznikl nějaký spor a pochybnost, a pokud pochybnosti dokonce vyjádřil prezident republiky Petr Pavel, nechť o tom rozhodne Ústavní soud. To hlavní, co by si vláda měla z projednávání tohoto návrhu zákona odnést, je aktivně usilovat o stát, který nežije na dluh, ale který je „chytrý, efektivní a úsporný“. Přesně tak to totiž stojí také v programovém prohlášení vlády. To vyžaduje opravdu komplexní a systematický přístup. Jen těch kroků zatím nevidíme dost. The post O důchodech a rozpočtu [https://www.pavelfischer.cz/16224-o-duchodech-a-rozpoctu/] appeared first on Pavel Fischer [https://www.pavelfischer.cz].

V posledních třech letech zažíváme krizové situace, jaké jsme si do té doby ani neuměli představit. Nejprve jsme byli nuceni čelit celosvětové epidemii covidu, potom přišla ruská agrese na Ukrajinu, která citelně zasáhla životy nás všech z hlediska ekonomického i lidského. Pro občany naší republiky je opravdu těžké přemýšlet, jak zaplatit složenky za plyn či elektřinu, a současně nezůstat lhostejní ke zvěrstvům, které páchá putinovské Rusko jen několik stovek kilometrů od našich hranic. Naše společnost dostala pořádně zabrat. Důsledky obou krizí vidíme všude kolem sebe. Jsme svědky relativizace hodnot i symbolů státnosti. Křičí se “svoboda”, a myslí se tím odmítání roušek zabraňujících šíření epidemie. Státní vlajkou se ohánějí ti, kterým nevadí být vazaly nám nepřátelského státu. Jak se k tomu postavit? Ano, svoboda vyjádřit svůj názor a svoboda demonstrovat jsou výsadami demokracie. Jako prezident tyto svobody vždy budu respektovat. Současně však budu vědomě stavět své postoje na nejlepších tradicích naší republiky, k nimž náleží úcta k české státnosti, boji našich legionářů, obětem dvou světových válek a holocaustu, hrdinům odboje a obětem komunistické totality. V diskuzích s občany jsem mnohokrát slyšel otázku: “Co máme dělat? Jak máme zabránit rozdělování společnosti, šíření extrémistických názorů nebo postojů nepřátelských vůči naší zemi?” Na to mohu odpovědět: Takovým jevům můžeme bránit jedině tím, že se zajímáme o dění kolem nás i ve světě. Je doslova životně důležité využívat práva volby, dožadovat se informací a nápravy veřejných věcí od zastupitelů v obcích, městech a krajích. Být živou součástí veřejného dění je ostatně výsostným právem každého občana demokratického státu. Jedině tak můžeme měnit věci kolem sebe. Osobně mám totalitu v živé paměti a už nikdy v ní nechci žít. Ve svém profesionálním i soukromém životě bojuji proti totalitě a jakémukoli omezování lidských práv a hodlám v tom aktivně pokračovat i jako prezident. Nikdy nedopustím ohrožení naší suverenity ekonomickou či politickou závislostí na jiném státě. Chci připomenout, že EU a NATO nejsou nadřazená uskupení, která by nám přikazovala, co dělat. Máme v nich suverénní hlas a plnohodnotně se podílíme na jejich rozhodování. Do těchto elitních společenství jsme vstoupili se záměrem sdílet naši suverenitu, posílit vymáhání práva, rozvoj ekonomiky, obranu a bezpečnost. Bez systematické pomoci Evropské unie by obnova a rozvoj naší republiky v posledních dvou desetiletích neprobíhaly tak uspokojivě. Bez našeho členství v NATO bychom za současné ruské agrese na Ukrajinu byli ve vážném ohrožení. Naše členství nám umožňují spojení v silnější celek. Se spojenci nacházíme cesty k řešení závažných otázek současného světa, kde občanská práva, prosperita, důstojný život a bezpečnost zdaleka nejsou samozřejmostí. V krizích dnešní doby jsme nuceni přijímat krátkodobá opatření, která nám ve výsledku komplikují výhled do budoucnosti. Chybí nám horizont. Citelně nám chybí dlouhodobé strategie. Právě v krizích se ukazuje, že občané a podnikatelé se mnohem víc než kdy jindy potřebují spolehnout na výkonný stát. Musíme se naučit vidět dál, než je měsíc nebo rok, než jedno rozpočtové či volební období. A tady prezident může a musí pomoci. Proto chci z pozice prezidenta podnítit diskusi o dlouhodobých plánech v oblasti sociální a zdravotní péče, udržitelnosti důchodů, zlepšení životních podmínek v sociálně slabých regionech, rozvoje nezávislé energetiky, ekologie a udržitelnosti, ochrany klimatu, odpovědné péče o krajinu, digitalizace a modernizace silničních a železničních sítí. Je potřeba, aby vláda se vší vážností přistoupila k vypracování dlouhodobých plánů rozvoje státu ve všech oblastech s výhledem na dvacet či třicet let. Jedině to nám bez větších výkyvů umožní reagovat na krizové situace, jaké dnes prožíváme v oblasti zásobování energií a navíc pod hrozbou evropského válečného konfliktu. Předpokladem toho je důsledně snižovat zadlužení státu, abychom co nejdřív obrátili znepokojivý trend vývoje veřejných financí. Jinak se naše dnešní dluhy promění v daně, které budou muset platit naše děti. A pokud bychom se zadlužili příliš, přijdeme o suverenitu, protože o nás budou rozhodovat ti, kdo nám dnes půjčili. Naše republika nesmí jen pomyslně dobíhat ujíždějící vlak s novými výzvami. Musíme tento vlak začít řídit, a to s velkým respektem k budoucím generacím. Začneme-li vážně promýšlet budoucnost, i naše veřejné debaty dostanou zřetelný směr. Do budoucnosti nejdeme s prázdnýma rukama. Můžeme se opřít o tradice naší republiky, o odkaz statečnosti a odvahy našich předků, z nichž mnozí neváhali položit život za svou vlast. Tradice představuje kořeny, ze kterých vyrostla naše demokracie. Je na nás, abychom je rozvíjeli v úctě k naší státnosti, v budování bezpečnosti a obrany, v pomoci slabým a utlačovaným. V těchto důležitých úkolech je role prezidenta jako vůdčí osobnosti státu naprosto nezastupitelná. Přeji si, aby Česká republika byla hrdou a respektovanou demokratickou zemí, jejíž prezident spolu s vládou a parlamentem dokáže mluvit jedním hlasem. V době vážných otřesů a celosvětových krizí je to zásadní. Tak můžeme být silným, spolehlivým a respektovaným státem, spojencem, připraveným vnášet do evropské politiky nové impulsy a nové možnosti spolupráce. Jako prezident budu na prvním místě hájit zájmy České republiky a plně napomáhat zabezpečení kvalitního života všech jejích občanů bez rozdílu. Na závěr chci poděkovat všem poslankyním, poslancům, senátorkám a senátorům, kteří mi svými podpisy umožnili kandidaturu. K dnešnímu dni je jich celkem 51. Velmi si vážím jejich důvěry. Podporu z obou komor a napříč politickým spektrem vnímám jako silný závazek pro svou práci. The post Projev Pavla Fischera k vyhlášení prezidentské kandidatury [https://www.pavelfischer.cz/14775-projev-pavla-fischera-k-vyhlaseni-prezidentske-kandidatury/] appeared first on Pavel Fischer [https://www.pavelfischer.cz].