Architekti dnes často nestaví pro klienty, ale pro své ego. A vznikají domy, které sice sbírají ceny, ale nedá se v nich moc bydlet, říká podnikatel Emil Čeleda (301)

Architekti dnes často nestaví pro klienty, ale pro své ego. A vznikají domy, které sice sbírají ceny, ale nedá se v nich moc bydlet, říká podnikatel Emil Čeleda (301)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Emila Čeledu jsem neviděl dvacet let, a přesto jsem ho před studiem poznal na sto metrů. Podle vlasů. Dlouhé, blonďaté, kudrnaté – a jak mi hned v úvodu odpřisáhl, takhle vypadají od přírody. Žádná trvalá. A navíc, jsou to vlasy vybojované: Emil začínal v osmdesátých letech jako policista a na kriminálku se dostal jako jeden z nejmladších v historii, protože ještě v uniformě chytil na pěší zóně dva zločince. Po revoluci si nechal narůst vlasy, a když po něm nadřízení chtěli písemné vysvětlení, napsal jim, že občany spíš znepokojují kolegové ostříhaní ve stylu skinheads. A byl klid. Dva roky sloužil na oddělení vražd, po chodbách potkával Jiřího Markoviče a další kriminalisty zvučných jmen, která dnes známe hlavně z televizních seriálů. V roce 1997 od policie odešel. Zčásti kvůli platu, protože jeho švagrová, čerstvá absolventka ekonomky, si jako sekretářka vydělala víc než on jako nadporučík specialista. A zčásti kvůli jednomu obrazu. Emil totiž vypátral slavnou Pražskou Madonu, ztracené dílo připisované Rafaelovi – jenže pak mu policejní prezidium případ vzalo a obraz zmizel znovu. Jak tahle detektivka pokračovala, uslyšíte v podcastu. Z kriminalisty se stal znalec a sběratel umění. Objevil poslední olej Josefa Mánesa, obraz 140 let skrytý před zraky všech včetně kunsthistoriků. A dnes s lítostí říká, že trh s uměním je zaplavený falzy, že sběratele vystřídali investoři a že tam, kde bývalo srdce a duše, jsou dnes jen peníze. Mluvili jsme i o tom, jak si samozvaní malíři budují uměleckou slávu pomocí AI, a zavzpomínali jsme na legendární kauzu malíře Kečíře, což byl podvod cimrmanovského střihu. A pak je tu dům. Emil si v Praze postavil viktoriánskou vilu, jakou tady podle znalců nikdo nepostavil sto let. Bez jediného kompromisu, od otočných porcelánových vypínačů po břidlicovou střechu. Japonští turisté si ji fotí z autobusů v domnění, že jde o chráněnou památku odvedle. Došlo i na historku, ze které mrazí dodnes: jak si člověk, který sloužil na vraždách, po letech nevědomky podá ruku s vrahem. A nechá si od něj uvařit večeři. Připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete nabídku našich workshopů o umělé inteligenci a na webu Jednoho procenta zase texty o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. Rozhovor jsme natočili v našem studiu v Holešovicích. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Vždycky se dívám, jak má firma posekanou trávu před barákem. Kdo má nepořádek před fabrikou, má ho nejspíš i v účetnictví, říká podnikatel a investor Petr Kasa (300)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. No a to vše platí i o mém dnešním hostu. Petr Kasa je muž, který mi změnil ranní rituál. Pokaždé, když si dělám čaj a otáčím kohoutek na modrou stranu, vzpomenu si na něj. Byl to totiž on, kdo - pro mě překvapivě - napsal před časem na LinkedIn, že teplá voda z kohoutku není pitná. Jmenuje se úředně TUV, teplá užitková voda, a proteče cestou k vám kotli a armaturami, které na styk s potravinou certifikované nejsou. Půlka národa to prý neví. Já to nevěděl určitě, a teď už to naopak zase nemůžu zapomenout, ani kdybych chtěl. Petr Kasa je tím, komu se říká sériový podnikatel. Před lety spoluzaložil a úspěšně prodal Kasa.cz, pak deset let budoval z úplné nuly Pilulku: firmu, která šla v covidovém roce 2020 na burzu jako miláček retailových investorů, v jednu chvíli měla hodnotu pět miliard, a pak přišly čínské eshopy přeplácející reklamu, konsolidace trhu dvěma lékárenskými obry a hledání strategického partnera. Skončilo to prodejem Tomáši Čuprovi. Byl to konec dobrý, nebo špatný? Jaký to byl konec? Petr říká, že podnikání je řemeslo a že zpětné analýzy typu „co by kdyby” zásadně odmítá. Ale slovu „chyba” se v našem rozhovoru vyhýbal tak vytrvale, že jsme se speciálně tomu v podcastu nemohli nevěnovat. Mluvili jsme i o tom, jak dostal od České národní banky pokutu 150 tisíc korun za transakci, o které věděl celý český internet. Nápověda: transparentnost vás před úředními pravidly a zejména povinně vyplněnými formuláři nezachrání. Dnes Petr Kasa šéfuje firmě Lokni, která staví filtrační stanice na vodu, od kuchyňských linek po automaty na nádražích. Proč to Petra baví, když si už před pár lety říkal, že už žádnou firmu asi přímo řídit nechce? Dozvíte se. A jak jinak, došlo i na AI. Petr si každé ráno otevře počítač a spustí dvacet agentů, kteří mu udělají dopolední práci - tu práci, která ho nebaví dělat, a většinou nějak souvisí s administrativou - za čtvrt hodiny. Probrali jsme, které profese přežijí (nápověda: nikoli překvapivě ty s kulatým razítkem), proč lidé, kteří chtějí zautomatizovat celou svou práci, by se měli nejdřív zeptat, co pak budou dělat oni sami, a jestli vás o práci nakonec nepřipraví ten, kdo AI používat vůbec nebude. Takže soudím, že jsme tentokrát natočili docela pitnou epizodu, abych se držel slovníku. A připomínám: pokud vás AI zajímá a chcete jí přijít na kloub, podívejte se na web inspiruj tečka se. Se Sentou děláme stále náš workshop AI Masterclass i další kurzy o tom, jak v éře umělé inteligence žít, pracovat a nezbláznit se. Petr mezitím odletěl s dcerou na přechod hor v Kyrgyzstánu, spát bude v jurtách. Kde budete tuhle epizodu poslouchat vy, záleží jen a jen na vás. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Řídit stát jako firmu? Samozřejmě. Ale jako odpovědný manažer, ne jako psychopat, říká Michal Bláha z Hlídače státu (299)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. A Michal Bláha je přesně takový případ. Přijel na motorce, protože po Praze se to prý jinak nedá, a přivezl s sebou dobrou náladu a plus mínus třicet let českého internetu. Michal totiž spoluzakládal Atlas, jeden z prvních českých portálů a konkurenta Seznamu. A rád připomíná, že první český freemail neměl Seznam, ale právě Atlas. Pustili ho ven den před podzimním veletrhem Invex, aby byli první. Tak se tenkrát válčilo. Pak strávil rok v Silicon Valley se startupem pro cestovatele, který nakonec převálcoval Facebook. Ale Michal si z Kalifornie odvezl něco cennějšího: poznání, že tam žít nechce. Vrátil se do Česka, kterému říká hobitín, a rozhodl se, že když už tady zůstane, převychová si stát k obrazu svému. Tak vznikl Hlídač státu, kterému bude za měsíc deset let. Tohle je tedy tak trochu jubilejní rozhovor. Mluvili jsme o tom, proč nejlíp fungují ty státní úřady, o které politici nemají zájem, protože z nich nekoukají ani rychlé peníze, ani vliv a ani popularita u voličů. Mluvili jsme i o tom, proč katastr umí digitalizaci a ministerstva ne. Proč bývalý ministr financí zablokoval jeden vládní projekt slovy „jen přes moji mrtvolu“ – a jeho lidé pak přiznali, že měli za úkol tři měsíce zdržovat. A proč o největším transformačním průšvihu posledních let média skoro nepíšou. Nápověda: developeři mají lepší lobbing než účetní. Došlo samozřejmě i na Michalův výlet do vysoké politiky. Rok dělal místopředsedu Pirátů, a když se nedostal do sněmovny, z výletu se vrátil, ze strany odešel a od té doby zase hlídá stát. A hodně jsme mluvili o AI. Hlídače státu dělají čtyři lidé, ale díky umělé inteligenci teď zvládnou místo jedné investigativy ročně klidně jednu týdně. Michal říká, že je to, jako by měl po ruce deset špičkových juniorních analytiků. A taky pronesl větu, že z AI dneska lezou texty lepší, než napíše sedmdesát procent novinářů. Osobně si myslím, že to číslo možná bude vyšší, já říkám devadesát procent. Ale zároveň si na rozdíl od Michala nemyslím, že by AI mohla novináře či obecně žurnalistiku nahradit. Natáčeli jsme v Holešovicích, kousek od Nejvyššího kontrolního úřadu, oficiální a ze zákona. Dva hlídači státu takřka na dohled. A připomínám: pokud vás zajímá AI a chcete jí přijít na kloub, tak workshopy a kurzy, které děláme se Sentou, najdete na webu inspiruj.se [http://inspiruj.se]. Pořád našemu hlavnímu workshopu říkáme AI Masterclass, a snažíme se v něm lidi inspirovat, nikoli jen učit. A na rozdíl od našich workshopů před třemi lety nemluvíme jen o tom, jak, kdy a proč AI používat, ale skoro stejně času věnujeme i tomu, jak, kdy a proč AI nepoužívat. Těšíme se na vás. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Když se něčeho moc bojíte, tak to přitahujete. Proto zprávy nesleduju a televizi doma nemáme, říká fotografka a spisovatelka Sára Saudková (298)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Mým dnešním hostem je Sára Saudková. Pro většinu lidí asi stále hlavně fotografka, v posledních letech však také spisovatelka. Letos vyšla její třetí knížka ze série thrillerů s vyšetřovatelkou Oldřiškou, a já jsem ji četl nejen z povinnosti kmotra, ale i proto, že mě jako postava baví. Kolik do ní Sára Saudková dala sama ze sebe? poslouchejte. O čem jsme ještě mluvili? O argentinském tangu, k němuž se Sára celoživotně chystala a teprve teď se konečně rozhoupala. O tom, proč píše bez osnovy a bez kostry, a do poslední chvíle netuší, jak to dopadne. O tom, jak se v komoře ze zvětšováku rodí fotka, kterou žádná umělá inteligence neudělá, protože ona vše dělá stále postaru a ručně. Takže ano, došlo i na umělou inteligenci, té se totiž nelze vyhnout. Sára ji odmítá pustit do své práce a říká tomu poctivost. Já jsem umělou inteligenci nechal, ať pro Sára Saudkovou vymyslí první otázku. Mluvili jsme i o tom, jak člověk najde sám v sobě malou Oldřišku, když jde do tuhého - Sára Saudková teď řeší nepříjemný soudní spor a hájí se, jak říká, s hlavou vztyčenou. A pak jsme mluvili ještě o čtyřech (už dospělých) dětech, o cestě do Švédska někam k pólu a o tom, proč se nedívá na zprávy. Vše uslyšíte. Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete letní a částečně i podzimní termíny našich workshopů, přednášek a dalších akcí týkajících se umělé inteligence. Budeme se na vás těšit. A teď se vy těšte na novou epizodu, přeju příjemný poslech.

Co mě na tvorbě nejvíc baví, je ta chvíle, kdy si představuju, jak to bude krásné. Pak už je to jenom dřina, říká ilustrátor Vojtěch "Vhrsti" Jurík (297)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. S ilustrátorem a spisovatelem Vojtěchem Juríkem, kterého ale skoro nikdo nezná jinak než pod uměleckým jménem Vhrsti, mě spojují tři věci. Máme narozeniny ve stejný den, oba píšeme newsletter na Substacku a já mám už nějakých čtrnáct let na Facebooku profilový obrázek, který mi kdysi nakreslil. Během rozhovoru jsme objevili i čtvrtou spojitost: existuje vtip, který Vhrsti nakreslil na motivy mého dávného standupu, ale nikdy mi ho neposlal. Proč, to se dozvíte v podcastu. A já doufám, že kresbu konečně dostanu. Vhrsti je autor, kterého znají nejen, ale hlavně hlavně děti. Nakreslil dvě série večerníčku, a kdyby někoho zajímalo, jak získat vysněnou zakázku každého spisovatele či výtvarníka pracujícího pro děti, tak se to dělá takhle: šel po ulici v Plzni, zazvonil mu mobil a v něm Česká televize. Dodnes si pamatuje, kde přesně to bylo. Míň krásné už je, že honorář nakonec nepokryl ani práci, kterou tomu věnoval. Což není stížnost, jen konstatování. Jak říká, večerníček mu otevírá dveře dodnes - a hlavně ho naučil rozumět vlastnímu kreslení. Mluvili jsme o jeho tátovi, výtvarníkovi samoukovi, vedle kterého se jako dítě styděl kreslit. O tom, proč český kreslený humor prakticky vymřel a co zbylo z časů Dikobrazu. O literární rezidenci v Bratislavě, kde měl napsat román, ale místo toho zjistil, že by se z psaní zbláznil, a tak radši vyrazil do hospody s polským kolegou. I o tom, jaké to je kreslit akty žen, které nejsou modelky - a proč je to pro něj víc stres než potěšení. A samozřejmě došlo na umělou inteligenci. Vhrsti patří k těm, kteří před ní nepanikaří: věří, že lidé budou vždycky chtít vlastni nebo si dívat na obraz, který namaloval člověk. A že nás AI paradoxně tlačí zpátky k papíru, štětci a věcem, které jdou pomalu a ztěžka. Což je myšlenka, která se mi líbí, i když jí možná věřím míň než on. Mimochodem, na otázku, jestli bude svět za deset let lepší, nebo horší, odpověděl bez zaváhání. Jak, to si poslechněte. A připomínám svůj standupový speciál Jednou se tomu zasmějeme v Divadle v Řeznické. Premiéra se povedla, repríza se blíží - lístky najdete na webu divadla. Přijďte, těším se na vás [https://www.reznicka.cz/Inscenace/1177]. Přeju příjemný a ničím nerušený poslech.