FOCUS ON

Když se ve firmě zastaví síť, nemlčí jen data. Zastaví se výroba, expedice, obchod i zákazníci. Václav Svátek, zakladatel ČMIS, varuje: „Když to vypadne na pět minut, tři sta lidí si jde dát kávu. Ale zákazníci už mezitím odešli.“ V rozhovoru pro InsideTech na platformě FocusOn odhaluje, jak vypadá digitální zákulisí českých firem, proč se podniky bojí cloudu, jak vypadá „ransomware pohotovost“ a proč energetika umí sítě lépe než ministerstva. S raketovým růstem přichází nové výzvy. Infrastruktura – častý outsider strategických rozhodnutí – se většinou řeší až „až to spadne“. Přitom její význam nelze podceňovat. Václav Svátek hovoří z pozice dvacetileté praxe: „V zásadě jsou dvě pozice, co se může stát ve firmě. Buď ta síť nefunguje vůbec, anebo funguje jen na 80, 90 %. A to je možná ještě horší.“ Výpadek přitom nebolí jen IT oddělení. Důsledky se šíří lavinově – od nefunkčního připojení po přerušenou výrobu. „Sedíte na online callu, řešíte důležitý byznys, a najednou to trošku zaleguje. On není slyšet, vy nejste vidět. A to jsou věci, které lidi neskutečně štvou.“ Stabilní IT síť dnes není výhodou – je předpokladem, že vůbec můžete podnikat. Když výpadek znamená zkažené bagety i miliony v čudu Rozdíly mezi sektory se smazávají. Ať už je to FTMO, bageterie nebo showroom plný aut – všude platí, že bez stabilní sítě se byznys zastaví. Svátek ilustruje: „Když by nefungoval informační systém, ten kamion neví, kam má jet, a bagety mají trvanlivost. Zpoždění o hodinu znamená, že se rovnou likvidují. Hodina výpadku = milionové ztráty.“ Moderní obchodník už nestojí za pultem, ale s tabletem v ruce. A ten potřebuje signál. „To jsou tisíce metrů čtverečních, nelze to zasíťovat dvěma access pointy. V plechových garážích signál nepřejde nikam. Technologicky je to extrémně náročné.“ Digitální záchranka jménem ransomware pohotovost Kyberbezpečnost? Ve většině firem stále zůstává na okraji pozornosti – až do prvního problému. „Jedna ze služeb, kterou jsme zavedli, se jmenuje ransomware pohotovost. Pravidelně pomáháme firmám, které jsou paralyzované. Nemají data, nemůžou fungovat,“ říká Svátek. Nezáleží na velikosti ani oboru. „Dnes už interně firmy dělíme na dvě skupiny: ty, které už byly obětí útoku, a ty, které teprve budou. Ty první už vědí, že se to může stát každému. Ty druhé čekají, až to přijde.“ ČMIS řeší nejen ochranu, ale i obnovu po útocích – často v reálném čase a v kritickém stavu. Cloudové iluze a realita účtů za elektřinu Když se řekne „cloud“, mnozí slyší „budoucnost“. Ale Svátek varuje před bezhlavým přesunem dat. „Ti, co jsou v cloudu tři roky, už utíkají zpátky. Říkají: ‘Je to tak strašně drahé, že tam už nechceme být.’“ Chyba nastává už v úvaze, že všechno patří do cloudu. „Říkáme firmám: zamyslete se, jestli opravdu všechny informační systémy staré 10–15 let patří do cloudu. Často ne.“ Návrat k vlastní infrastruktuře však není levný. „Nemáte lidi, nemáte servery. Musíte to celé budovat znovu.“ Budoucnost podle Svátka není černobílá: „Systémy budou hybridní. Něco zůstane lokálně, něco v privátních cloudech a jen malá část v těch velkých.“ Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: 1. Jak vypadá typická reakce firmy, když jí ransomware zašifruje data – a co dělá ČMIS jako první? 2. Jak technicky řeší zasíťování plechových hangárů a proč je „plech“ problém číslo jedna? 3. Které sektory v Česku totálně selhávají v oblasti kyberbezpečnosti a proč státní sféra zaostává? 4. Jak velkou spotřebu má reálná AI serverovna a proč by jeden rack vytopil dům? 5. Proč si ani velké firmy nemohou být jisté, že data v cloudu zůstávají tam, kde mají?

Spalovna Malešice je technologicky vyspělý kolos, který každoročně zpracuje stovky tisíc tun odpadu. Přesto o ní veřejnost překvapivě moc neví. Její ředitel, Aleš Bláha, v pořadu Městověda otevřeně mluví o tom, jak se z výtopny stala moderní kogenerační jednotka, proč výhřevnost odpadu roste, jaké kovy tahají ze škváry a proč dnes 80 tisíc tun zbytkového materiálu využívají na stavbách. A taky o tom, proč by se spalovna mohla stát novou pražskou dominantou. Pořadem provází Tomáš Hudeček, bývalý pražský primátor. Aleš Bláha má za sebou unikátní profesní dráhu – z Česka emigroval po maturitě v roce 1982, vystudoval chemické inženýrství v Norimberku a dvacet let se podílel na výstavbě a provozu spaloven v Německu. „Byl jsem v týmu, který stavěl pro Norimberk novou spalovnu. Získal jsem kontakty, znalosti, a to se mi tady hodilo, když mě v roce 2006 povolali jako šéfa pražské spalovny,“ popisuje. V čele pražské spalovny stojí už 19 let. Za tu dobu proměnil zařízení z výtopny na moderní kogenerační zdroj tepla a elektřiny. „Dodávali jsme tehdy jen páru do sítě. Dneska jsme plnohodnotná teplárna a elektrárna v jednom,“ říká. Spalovna je součástí Pražských služeb, které vedle ní provozují ještě úklid komunikací a svoz a recyklaci odpadu. Denně 1 100 tun odpadu. Výkon i za víkendových úklidů Spalovna zpracuje ročně kolem 400 tisíc tun odpadu, tedy v průměru 1 100 tun denně. „Běžíme 355 dní v roce. O víkendu svezeme třeba 300 tun, ale pondělí a úterý bývá špička, kdy přivezou až 1 800 tun,“ říká Bláha. Výjimku tvoří pouze desetidenní odstávka kvůli servisům a revizím. Do spalovny putuje nejen směsný komunální odpad z černých popelnic, ale i odpad od živnostníků. „Není to tak, že bychom vozili odpad z Moravy. Většina odpadu je pražského původu,“ dodává. Vysoký výkon zařízení umožňuje fungovat v režimu 24/7, a navíc dosahovat stabilní efektivity spalování. Energie pro město: teplo pro domácnosti, elektřina pro síť Díky modernizaci spalovna dodává elektřinu i teplo. „Vyrobíme přes 100 000 MWh ročně, z toho asi 80 000 MWh jde do veřejné sítě, 25 000 MWh spotřebujeme přímo ve spalovně,“ upřesňuje Bláha. Teplo je distribuováno do domácností i podniků – například do provozů Coca-Coly a Laktosu, kde se používá jako technologická pára. Zařízení se proměnilo díky investicím v letech 2007–2011, kdy proběhla instalace dioxinového a následně denoxového reaktoru. „Přidali jsme i rekuperaci tepla ze spalin, čímž jsme zvýšili účinnost zařízení o zhruba 10 %,“ říká. Všechny procesy probíhají automatizovaně, s dohledem operátorů a on-line monitoringem emisí. Škvára jako surovina. 80 000 tun s hodnotou Zbytkem po spalování je škvára – ročně jí vznikne kolem 80 000 tun, tedy zhruba 20 % vstupní hmotnosti odpadu. „Dřív to bylo až 25 %, ale jak ubývá inertního materiálu a přibývá plastů, je jí méně,“ vysvětluje ředitel. Obsahuje železné i neželezné kovy – 8 000 tun železa a 2 000 tun barevných kovů ročně. „Ekonomicky mají železa a neželeza podobnou hodnotu – barevné kovy jsou sice objemově menší, ale cennější,“ říká. Tyto materiály jsou vytěženy pomocí magnetů a vířivých proudů a následně prodány jako druhotná surovina. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: 1. Jak spalovna rozezná radioaktivní odpad a co se děje, když detekuje stopu po nukleárním vyšetření? 2. Co se stane, když do spalovny dorazí tlaková lahev a exploduje přímo v kotli? 3. Proč je pro Pražany ekologičtější házet kelímky od jogurtu do černé popelnice místo žluté? 4. Kolik energie by ušetřilo, kdybychom místo štěrku používali škváru a proč to už dnes dělají Dánové? 5. Proč emise z pražské dopravy zásadně převyšují výstup spalovny – a proč ani snížení NOx pod 40 mg/m³ nemusí být ekologicky výhodné?

Většina Čechů chce do důchodu před šedesátkou, ale peníze jim podle dat často nevystačí ani na základní životní úroveň. Podle produktového analytika Vojtěcha Šmajera z OVB Allfinanz je situace alarmující. V rozhovoru pro pořad eMoney  na platformě FocusOn rozebírá konkrétní čísla, časté chyby ve spoření i to, proč nestačí spoléhat na stát. A připomíná jednoduché pravidlo: na důchod potřebujete mít zainvestováno minimálně tolik, kolik stojí polovina bytu. Podle průzkumu OVB Allfinanz by většina Čechů (60 %) ráda odešla do důchodu nejpozději v 60 letech. Důvodem je především zhoršující se zdravotní stav po této věkové hranici. Jenže demografická realita říká něco jiného – dožít se devadesátky už dnes není výjimka, ale stále častější scénář. „Pokud se dožijete devadesáti, peníze vám musí vystačit na třicet let bez příjmu. A to začíná být problém,“ varuje Šmajer. Zatímco před několika dekádami stačilo na důchod spořit krátkou dobu, dnes je situace jiná. Představa, že se o nás postará stát, je podle analytika iluzorní. Důstojný důchod? Aspoň 70 % čisté mzdy Kolik je vlastně potřeba? V ideálním případě by důchod měl dosahovat 70–80 % čisté mzdy před odchodem do penze. To je hranice, kdy si lze udržet důstojnou životní úroveň. Pokud někdo plánuje trávit důchod například ve Španělsku, bude částka ještě vyšší. „Nemůžeme říct jedno číslo pro všechny. Ale víme, že pokud se chceme přiblížit reálné spotřebě, potřebujeme měsíčně odkládat v průměru mezi 1 500 až 6 000 Kč – a to alespoň od dvaceti let,“ vysvětluje Šmajer. Spořicí účty a stavební spoření? Špatná volba Z průzkumu OVB vyplynulo, že čtyři z pěti nejčastěji využívaných spořicích nástrojů jsou pro důchod zcela nevhodné. Češi stále preferují konzervativní produkty jako běžné účty, spořicí účty nebo transformované penzijní fondy. „Tyto nástroje nedokážou peníze dlouhodobě zhodnotit. Naopak, po zdanění ztratíte i ta drobná procenta, která si myslíte, že vyděláváte,“ říká Šmajer. Averze k riziku je u českých investorů stále silná. Až 40 % respondentů by ukončilo investiční smlouvu už při 15% propadu portfolia, přestože takové propady jsou běžné a návrat k původní hodnotě může trvat jen několik měsíců. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: 1. Jak reagovali respondenti průzkumu na konkrétní investiční situace v roce 2024? 2. Proč je emocionální reakce na pokles portfolia klíčová pro dlouhodobý výnos? 3. Jaké jsou konkrétní příběhy lidí, kteří podcenili investování ve 40 letech? 4. Proč je dědictví ve formě nemovitosti často přeceňované? 5. Co by měl udělat člověk, kterému zbývá do důchodu jen 10 let?

Michal Šos, zakladatel společnosti Socos IT, v rozhovoru pro Echo Digitalizace odhaluje, jak z náhodného setkání vznikla firma pomáhající stovkám společností s digitalizací. Spolu s Miroslavem Daškem z Asseco Solutions diskutují o tom, proč je dnes digitalizace nutností a jak AI mění pravidla hry. Vznik společnosti Socos IT začal úplnou náhodou. Šos původně plánoval vyvíjet software na míru, když za ním přišel člověk s DMS (Document Management System). „Ukázal mi to asi tak ve dvou až třech minutách a zeptal se, uměl bys to udělat? A já řekl, že jo,“ vzpomíná zakladatel. Rozhodnutí se zaměřit právě na dokumenty však nepřišlo od něj. „Oni to rozhodli zákazníci. Byly to požadavky zákazníků na dokumenty, které ty ostatní aktivity úplně převálcovaly,“ vysvětluje Šos. „V určitou chvíli jsme řekli dost a šli jsme se věnovat jedné věci pořádně – chtěli jsme mít jeden produkt, kterému se budeme věnovat na 100 procent.“ Demokratizace technologií Na začátku tisíciletí existovala na trhu řešení pouze pro velké nadnárodní společnosti s rozpočty v řádech milionů. „My jsme přišli s tím, že bychom chtěli podobné řešení rozšířit mezi menší firmy - nabídnout něco jednoduššího, adekvátního té velikosti a ceně,“ popisuje Šos původní vizi. Miroslav Dašek z Asseco Solutions potvrzuje dramatickou změnu: „Před 10 lety jsme přijeli k zákazníkovi a řekli jsme mu cenu řekněme ojetého automobilu, kdežto dneska tou standardizací se dostáváme k ceně jedné kávy denně - je to obrovský rozdíl.“ Partnerství jako klíč k úspěchu Malá firma o pěti lidech musela najít způsob, jak konkurovat velkým hráčům. „Věděli jsme, že nemáme šanci konkurovat velkým firmám ve výběrových řízeních, takže jsme oslovili partnery a začali je objíždět s návrhem partnerství,“ vysvětluje strategii Šos. Spolupráce s Asseco Solutions vznikla přirozeně. Jeden ze zákazníků, u kterého Socos IT dělala moduly pro Helios Green, poptával řešení pro správu dokumentů. „Naimplementovali jsme tam DOCU-X, udělali integraci s Heliosem a na základě toho jsme šli do Asseca s funkční integrací,“ popisuje začátek partnerství z roku 2014–2015. Moment uvědomění úspěchu Na otázku, kdy si uvědomil, že má skutečný byznys, Šos odpovídá zamyšleně: „Nikdy nepřišel takový efekt, že by si člověk mohl říct - teď už je to dobrý, teď už se nic nestane.“ Zlomový moment však přišel při oslovování partnerů typu Asseco, Autocont a Konica Minolta. „Když oni o DOCU-X projevili zájem a hrozně se jim to líbilo, to bylo strašně nabíjející - taková doba euforie. To byl zlom, kdy už to nebylo jen pro pár zákazníků, ale šlo to opravdu do světa.“ Revoluce v přístupu k digitalizaci Za více než 10 let se podle Šose zásadně změnil přístup firem k digitalizaci. „Největší rozdíl byl v tom, že se řešení rozšířilo i mezi menší zákazníky a malé firmy. Hodně se nabízejí SaaS řešení, jednorázové aplikace, které jsou velmi rychle nasazené.“ Dnes Socos IT nabízí „menším zákazníkům předpřipravená řešení, balíčky, ale pořád s možností, že zákazník může kdykoli přepnout na plnohodnotné DOCU-X s možností customizace.“ Rychlost jako nový standard Rychlost nasazení se dramaticky zrychlila. „Velký projekt může pořád trvat 2–4 měsíce, ale u předpřipraveného řešení je to otázka dnů,“ porovnává Šos. „Zákazník přijde, spustíme ho na cloudu nebo nasadíme řešení, a to může být otázka dnů.“ Dašek dodává praktický kontext: „Dříve vyžadoval projekt desítky hodin analýz, intenzivní zapojení zákazníka, nastavování. Dnes jsme schopni dodat standardní řešení v rámci jednotek dní.“ Šos uvádí konkrétní příklad úspor: „Byl zákazník, který měl velké množství dokladů a byl schopen ušetřit přes 200 tisíc korun ročně se zrychlením v řádu 75–80 procent.“ U poradenských účetních firem jsou úspory ještě výraznější. „Dokáže se to dostat na úsporu tří čtvrtin člověka v účetním oddělení, respektive většinou nemusí navyšovat kapacitu.“

Ceny bytů v hlavním městě dál rostou. Přestože průměrná realizovaná cena přesáhla 150 000 korun za metr čtvereční, nové projekty běžně startují na 200 tisících. Důvodem nejsou jen náklady na výstavbu, ale především chronický nedostatek nové bytové výstavby. „Doručujeme polovinu toho, co by Praha potřebovala,“ říká Michal Šiller, obchodní a marketingový ředitel společnosti Neocity, v rozhovoru pro pořad On The Ground. Podle Šillera je situace s dostupností bydlení v Praze z pohledu developera velmi komplikovaná. „Na pražském trhu aktuálně nebo podle určitých studií chybí asi pět tisíc bytů ročně,“ konstatuje hned v úvodu rozhovoru. Kapacity trhu podle něj stačí doručit pouze 5 až 6 tisíc nových bytů ročně, což je přibližně polovina požadovaného množství. Odborné studie, například od Deloitte, hovoří o potřebě 11 až 12 tisíc bytů ročně. Trh se nestačí nadechnou Tato disproporce se přímo propisuje do cen a kvality nabídky. „Klient musí vybírat z mnohem menšího množství bytů, a to se také odráží na ceně. Nemusíme se jako developeři úplně podbízet,“ říká Šiller s tím, že před pandemií byla vyjednávací pozice kupujících silnější. Dnes je však poptávka vyšší než nabídka, což snižuje tlak na konkurenci. Dostupnost se tak podle něj neustále zhoršuje. Nejde přitom jen o mladé kupující, ale také o střední třídu. Vzhledem k setrvale rostoucím nákladům a nedostatečnému počtu projektů si dnes vlastní bydlení nemohou dovolit ani lidé s nadprůměrnými příjmy. Nabídková cena atakuje 200 000 Kč/m². A pořád roste Cenový vývoj v Praze je dlouhodobě jednoznačný. Podle Michala Šillera je průměrná realizační cena bytů kolem 156 000 Kč/m², přičemž nabídkové ceny u nových projektů často přesahují i 200 000 Kč. „To je nabídková cena, ale nebudeme daleko od toho. Jestliže se to nabídne za 200 a zrealizuje za 190 nebo za 185, tak je to opravdu hodně peněz,“ říká. Kapitalizace bytových jednotek přitom podle něj každý rok roste o 5 až 10 %. „Takže pro klienta, který se dívá, jestli koupit teď nebo později, ta otázka bude každý rok stejná. Vždycky se mu to bude zdát drahé,“ vysvětluje. Jedním z hlavních důvodů růstu je nárůst nákladů. Cena stavebních prací podle něj permanentně roste. „Materiály zůstávají víceméně stejné, ale cena práce je to, co je opravdu drahé,“ říká. Další zásadní faktor je cena pozemků. „Dřív jsme kupovali pozemky za 10 000 korun za metr. Dnes to může být i 50 000,“ konstatuje. Povolení trvá osm let. Neefektivita úřadů výstavbu dusí Jednou z nejzásadnějších překážek, která brzdí výstavbu, je podle Šillera zdlouhavý a nefunkční povolovací proces. „Máme lokality, které jsme koupili, a které developujeme. A než získáme povolení a začneme stavět, může to trvat sedm nebo osm let,“ říká. Zdlouhavost schvalovacích řízení je podle něj způsobena jak nedostatkem pracovníků na stavebních úřadech, tak celkovým systémovým selháním. „Na stavebních úřadech panuje extrémní podstav. Ti lidé tam mají spoustu práce, nezávidím jim to, ale já to za ně nevyřeším,“ komentuje. Kritizuje rovněž nerealizovanou digitalizaci. „Digitalizace je absolutní propadák. Dnes už se o tom ani nemluví. Všechno se odsunulo na dobu po volbách. A nic se s tím nestalo,“ popisuje. V důsledku toho pak podle něj developer vstupuje do „nečitelných podmínek“, kde úřady nedodržují lhůty, procesy nejsou předvídatelné a jednání je často založeno na osobních vztazích. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: 1. Jak funguje skrytý tlak úřadů na developery při povolovacích procesech? 2. Kolik peněz reálně odvede developer na zábory a příspěvky za běžný projekt? 3. Jaké jsou konkrétní legislativní požadavky, které prodražují výstavbu? 4. Proč radnice nechtějí ukazovat, kolik peněz získaly a kam je investovaly? 5. Jak developer řeší závlahu parku a proč ji městské části nechtějí?