Slavná auditoria

Další výlet v rámci pořadu Slavná auditoria nás zavede do operního domu v Ženevě, po právu okázale pojmenovaného Grand Theatre, Velké divadlo. Ženevské Velké divadlo, které sídlí v historickém srdci města a přitom nedaleko ústí řeky Rhony do zdejšího jezera, patří minimálně v rámci Evropy k významným institucím zaměřeným na operu, balet a příležitostné koncerty či divadelní představení. Má dost finančních prostředků na to, aby si v rámci operních představení či cyklů trouflo na velkokapacitní projekty.

Skladby pro sólovou trubku od osobitého francouzského skladatele André Joliveta hraje vynikající trumpetista Éric Aubier. Éric Aubier je pozoruhodným interpretem. Jeho talent ho už ve 14 letech přivedl na Pařížskou konzervatoř, kterou absolvoval v 16 letech a stal se tak tehdy nejmladším absolventem této školy. Prestiž si získal také vítězstvím v mnoha mezinárodních soutěžích a už v 19 letech se stal sólo trumpetistou Pařížské opery. Má za sebou spolupráci s mnoha významnými dirigenty, vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních světa, vede mistrovské kurzy, je zván jako člen soutěžních porot atd. atd. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla, realizoval stovky nahrávek a jeho alba získala řadu cen – zkrátka, je to umělec, se kterým stojí za to se seznámit.

Nedaleko od centra, ve čtvrti Veveří, se ve stínu velké vily skrývá nevelký zahradní domek, postavený na místě někdejší konírny. Řeklo by se, nic pozoruhodného. V Brně, o kterém je řeč, lze přece najít mnohem významnější ukázky pozoruhodné architektury na čele s vilou Tugendhat. To je zajisté pravda. Až na to, že se tato nenápadná stavba se stala na posledních osmnáct let života domovem jedné z nejvýznamnějších postav naší klasické hudby. Skladatele Leoše Janáčka.

Právem se Česká republika pyšní dodnes tím, že zde mezi dvěma světovými válkami působili špičkoví architekti. Ať už naši či zahraniční. A vytvořili zde skutečné skvosty soudobého stylu. Zároveň strohého, funkčního, ale přitom esteticky čistého a působivého. Řeč je přirozeně o funkcionalismu.

Že bývají Velikonoce oslavou lidových zvyků a vítáním jara, je nabíledni. Existuje však jedno město, mimochodem krásné, ležící poměrně nedaleko od nás, kde se velikonoční týden odehrává i ve znamení hudby. Co hudby, doslova hudebního hodokvasu, který tam ovšem – díky povznášejícím tónům i zaměření některých večerů - nenarušuje období, ve kterém jinak vrcholí půst. Míříme do Salcburku, jenž od Prahy dělí necelých čtyři sta kilometrů. A vítá nás Salcburský velikonoční festival, onen menší a mladší bratříček letního.