Čestmír Strakatý

Barbora Váchová. Ze sídliště k velké roli, osud Gerty Schnirch, ženská síla i chvíle, kdy je nutné říct si o pomoc

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“ říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“ popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

Petr Jablonský. Zeman, Babiš a ztracené já, „latentní“ hrdina Vlasta Burian, alkohol jako „tlumící přípravek“ a nový start

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“ říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“ dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

Petra Dvořáková. Když vás těžké věci nezlomí, nešťastný krok do kláštera i „spořádané“ rodiny, ve kterých se ubližuje

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“ vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“ vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

Václav Moravec. Geniální Okamura, kdo opravdu řídí Českou televizi, tlak i ztráta nezávislosti

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

Jan Grolich. Selhání opozice a „úplně ukradená“ Sněmovna, nevysvětlitelné chování Babiše a vláda expertů

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.