Čestmír Strakatý

Gabriela Heclová. Tlak slávy, temné myšlenky, marihuana místo terapie a ohrožení muži

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A [https://herohero.co/cestmir/post/cestmirstrakatyheroherorpkjaoluuseuhojlibyeqzjoavrjw] ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Opravdu nemám pocit, že bych kdykoliv dostala něco zadarmo,“ říká herečka, produkční a bývalá youtuberka Gabriela Heclová, když přemýšlí o vlastní cestě od internetové slávy k hledání sebe sama. Přestože jí začátky na YouTube přinesly pozornost i příležitosti, zpětně mluví spíš o tlaku, potřebě přijetí a hledání validace, kterou tehdy neuměla dát sama sobě. „Byla to nějaká cesta k tomu, jak i sobě dokázat, že jsem v pohodě,“ popisuje období dospívání prožité před očima stovek tisíc lidí - a zároveň přiznává, že role, kterou tehdy hrála, vůbec nebyla ona a že vlastní identitu objevuje až v posledních letech. Do rozhovoru vstupují i temnější zkušenosti: úzkosti, sebedestruktivní myšlenky nebo útěk k návykovým látkám, který podle ní nic neřešil. „Měla jsem si prostě dojít na terapii,“ říká dnes otevřeně a dodává, že právě terapie pomohla nejen jí, ale i vztahu s otcem. Zkušenost veřejného života ji zároveň naučila přijímat odpovědnost za vlastní chyby. „Když někdo udělá chybu, tak se má sakra omluvit,“ nabádá Heclová. Mluví ale i o současnosti - o herectví, produkci a světě influencerů, který spoluvytvářela, ale dnes k němu cítí odstup. Neustálá potřeba tvořit a být vidět ji vyčerpává a autenticita na sociálních sítích je podle ní spíš paradox: lidé ji chtějí, ale zároveň chtějí, aby všechno zůstalo „čisté a krásné“. I proto dnes víc než dřív řeší vlastní sebehodnotu a připouští, že jejím největším protivníkem bývá i ona sama. Rozhovor se dotýká také vztahů, proměny ženské a mužské role i představ lásky, které podle ní zkreslují filmy a sociální sítě. „Vztahy jsou prostě práce,“ říká a připomíná, že blízkost znamená i konflikty, kompromisy a schopnost odpouštět. Co znamená vyrůstat veřejně? Dá se sláva přežít bez ztráty sebe sama? A jakou roli v tom všem hraje okolí? I o tom je rozhovor s Gabrielou Heclovou.

Petros Michopulos. Babišův vlak, póvl Turek, střet o média a Ficův šok z Trumpa

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Je to vláda Andreje Babiše. Takže Babiš a jenom Babiš bude rozhodovat, co se v té vládě bude dít,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, když popisuje současné rozložení moci v Česku. Mluví o politicích, kteří „jedou ve vlaku, který má nápis jako Agrofert Andreje Babiše“ i o tom, jak současný premiér nechává lidi jako Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Filip Turek dělat „mlhu“. Do této logiky zasazuje i nové tváře vlády, včetně kandidáta na ministra životního prostředí Igora Červeného, o jehož skutečné autonomii pochybuje. Zároveň popisuje atmosféru rostoucího napětí ve společnosti a vysvětluje, proč považuje demonstrace za přirozenou součást politického střetu, nikoli za popření výsledku voleb. Jedním z klíčových bodů podle něj může být budoucnost veřejnoprávních médií. „To zestátnění a ovládnutí veřejnoprávních médií už nepůjde zastavit peticema,“ říká a varuje před slovenským nebo maďarským modelem. Rozhovor se ale rychle rozšiřuje za hranice domácí politiky. Michopulos mluví i o nepochopitelné sázce části politických elit na amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho okolí. V této souvislosti připomíná i šok, který podle něj zažil Robert Fico po jednání s Trumpem a naznačuje, jak tvrdě může nová geopolitická realita dopadat na malé státy ve střední Evropě. Do úvah vstupují i ambice Petra Macinky, které Michopulos spojuje s pokusem prorazit v takzvaném „MAGA světě“ a získat mezinárodní relevanci skrze konflikt a symbolická gesta. Zároveň pochybuje, že taková strategie může dlouhodobě fungovat ve prospěch Česka nebo Evropy. Jak silná je dnes skutečná moc Andreje Babiše? Co mohou změnit protesty v ulicích? A kde zůstane místo pro Česko ve světě, který se podle Michopulose rychle přepisuje? I o to mluví Petros Michopulos.

Darja Stomatová. Nekonečnost války, umírání lidí kolem a hranice neutrality

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

Libor Bouček. Reality show jménem politika, proč výkřiky vítězí, síla rodiny a obdiv k ženám

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

Jiří Langmajer. Šedesátka jako milník, cesta od "kokota" k druhé šanci i žralok pár centimetrů od obličeje

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.