Čestmír Strakatý

Petr Kolář. Dobyvatel Trump, konec staré Ameriky a jediná cesta pro Evropu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

Martin Vaculík. Emancipace blbosti, elektromobil jako řešení, auta v centru politikyMartin Vaculík

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

Jan Tuna. Boj se zlem, mlčící většina a boží mlýny, kauza KFC a problém Babiš

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“ říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet. „Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu. „Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat – že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.

Arcibiskup Graubner. Stíny dneška, „zženštilá“ společnost a děti bez táty i mámy

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

Filip Titlbach. Gay identita bez agendy, nespravedlnosti pod reflektorem, politici jako zaměstnanci, hlava jako nepřítel

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.