Čestmír Strakatý

Jan Grolich. Selhání opozice a „úplně ukradená“ Sněmovna, nevysvětlitelné chování Babiše a vláda expertů

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

Petr Uhlík. Duchové, skřítci i pamětníci v Sudetech, role intersexuála i veřejný obraz, který se nedá svléknout

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

Petr Kolář. Dobyvatel Trump, konec staré Ameriky a jediná cesta pro Evropu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

Martin Vaculík. Emancipace blbosti, elektromobil jako řešení, auta v centru politikyMartin Vaculík

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

Jan Tuna. Boj se zlem, mlčící většina a boží mlýny, kauza KFC a problém Babiš

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ [https://herohero.co/cestmir]⁠⁠⁠ [https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0] A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR  [https://www.forendors.cz/cestmir] „Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“ říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet. „Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu. „Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat – že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.