Episode 63: Giselle, Inside, Eliášová v čele katedry tance a konference o taneční improvizaci

Episode 63: Giselle, Inside, Eliášová v čele katedry tance a konference o taneční improvizaci

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje květnovým událostem na české taneční a pohybové scéně. Balet Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl komponovaný večer Inside, který spojuje choreografie Jiřího Pokorného, Petra Zusky a Jiřího Kyliána. Recenzentka Barbora Trusková vyzdvihuje Zuskovu Sinfoniettu a Kyliánových Šest tanců, naopak novinka Jiřího Pokorného podle ní přes dobrou úroveň interpretů a promyšlenou vizuální stránku nerozvíjí svůj tematický potenciál. Rezidenční umělkyně Divadla PONEC Adriana Štefaňáková uvedla inscenaci Triptych: Genesis / Metamorphosis / 6'7. Clara Zanga ve svém textu chválí autorčinu schopnost s nadhledem reflektovat digitální zahlcení, sociální sítě a proměnu lidské pozornosti a choreografie podle ní představuje povedený autorský debut. Další recenze se věnuje romantickému baletu Giselle v nastudování Rodolfa Castellanose v Národním divadle Brno. Zuzana Rafajová popisuje dramaturgické a režijní problémy prvního jednání, oceňuje ale technickou kvalitu druhé části, především výkon dámského sboru víl. V epizodě si připomínáme také čtyřicáté narozeniny první sólistky londýnského The Royal Ballet Natalie Osipové, informujeme o jmenování Bohumíry Eliášové novou vedoucí Katedry tance HAMU a vracíme se k debatě o dopadech letošních rozpočtových škrtů na fungování nezávislých tanečních souborů. V podcastu Průvodce tancem v souvislostech o něm hovořili Linda Svidró z Pražského komorního baletu a Václav Kuneš ze souboru 420PEOPLE. Tematická část podcastu je věnována taneční improvizaci, či lépe řečeno okamžité kompozici, o níž hovoří performerka, pedagožka a vedoucí Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Misha Rais. Okamžitá kompozice má podle ní společenský a politický potenciál. „Vychází ze schopnosti naslouchat přítomnému okamžiku, sobě a ostatním, vnímat situaci a komponovat s tím, co vzniká. To nás může inspirovat v umění navázat dialog,“ říká v rozhovoru. Rais považuje okamžitou kompozici za demokratickou formu, která dokáže diváky i performery učit, jak nahlížet všechny složky představení ve vztahu k sobě navzájem. Rozhovor navazuje na mezinárodní sympozium Vnitřní řeč jako jevištní gesto v okamžité kompozici, které se uskuteční ve dnech 22.–26. června. Celou epizodu si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích.

Episode 62: „Kdybych měla pekárnu, musela bych zítra zavřít,“ říká Linda Svidró. Jak dopadají vládní škrty na taneční soubory?

Když se letos na jaře ukázalo, že rozpočet Ministerstva kultury bude o 1,17 miliardy tenčí, než podle plánů předchozí vlády, brzy vyšlo najevo, že škrty dopadnou především na tak zvanou živou kulturu - tedy i nezávislé taneční soubory. Řada z nich se již dříve potýkala s finanční nestabilitou. Před rokem se kvůli snížení grantů ocitl v krizi Pražský komorní balet a podle umělecké šéfky tělesa Lindy Svidró funguje od té doby v režimu krizového managementu. „Kdybych byla skutečným ekonomem a vedla třeba pekárnu, od zítřka bych měla zavřít. My přesto slibujeme, že budeme dál hrát ve Vinohradském divadle i v regionech,“ říká v podcastu Průvodce tancem v souvislostech.  Nastalá situace však na fungování souboru negativně dopadá. Už loni v červnu musel Pražský komorní balet propustit tanečníky ze stálých smluv a v současnosti je platí pouze za odvedenou práci. „Tím jsme ale ztratili ten luxus, že v uvozovkách přijdou do práce. Tanečníci se potřebují uživit, takže musí hledat jiné projekty a třeba se přestěhovat zpět k rodičům, protože si nemohou platit nájem v Praze,“ popisuje Svidró s tím, že letos od státu soubor dostal patnáct procent z požadované částky. Vysvětluje přitom, že investování do kultury není jen „házení peněz do černé díry“. To, že lidé večer vyrazí na představení, má často dopad i na jiné segmenty ekonomiky.  Danou situaci musí řešit i umělecký šéf souboru 420PEOPLE Václav Kuneš, který přiznává, že ještě před měsícem byl s existenční kondicí souboru i tvůrčí atmosférou spokojen. „Teď je všechno jinak a je škoda, že se to řeší za pochodu po uplynutí třetiny sezóny,“ říká. Upozorňuje na absurdní požadavky, kdy musí grantové komisi předkládat čtyřletý plán a mít připravený název premiéry na rok 2030, ale přitom nezná svůj rozpočet na rok následující. I proto přemýšlí, jak soubor finančně stabilizovat. Ve hře je například omezení počtu představení, ale zato navýšení divácké kapacity na jednu reprízu. „Budeme také uvažovat o zdražení vstupného a soustředit se na sponzorování ze strany soukromého sektoru. Nejsme na to v Česku vůbec připravení, ale je to to, co nás čeká.“

Episode 61: Prodává se jen třetina kapacity, aby se v případě útoku všichni dostali do krytu, říká Jan Váňa, sólista baletu v Kyjevě

Tanečník Jan Váňa, sólista kyjevského baletu českého původu, se navzdory ruské válečné agresi vrátil na své pracovní místo. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy. Kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli. Realita angažmá v době války je drsná. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy, kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli. „Na válku si bohužel všichni zvykli,“ říká s trochu smutným úsměvem Váňa. Zajímavým vyústěním jeho dlouholeté kariéry je fakt, že se dostal i k modernímu repertoáru. Z programu divadla se stáhli ruští autoři a na jejich místo nový šéf baletu nasadil modernu – Forsythea, Neumeiera, van Manena, Ratmanského… Je zvláštní se v daných okolnostech bavit o proměně repertoáru, ale stejně jako ostatní lidé na Ukrajině, i Jan Váňa se snaží žít co nejlepší život. Osobní i umělecký. Více se dozvíte v podcastu Jany Návratové.

Episode 61: Butterfly Effect, Sinfonietta100 a Česká taneční platforma

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová opět zaměřuje na aktuální premiéry i dění na české taneční a pohybové scéně. Balet Divadla F. X. Šaldy uvedl autorskou inscenaci Butterfly Effect choreografa Adama Sojky, která rozvíjí téma teorie chaosu a pomíjivosti okamžiku. Podle recenzentky Lucie Dercsényi inscenace svou intelektuální stránku rozšiřuje až na úkor srozumitelnosti, zároveň ale těží z interpretační kvality souboru. V Brně se v unikátním prostoru Vodojemů na Žlutém kopci představil taneční projekt Sinfonietta100 Martina Dvořáka. Propojuje Janáčkovu skladbu, která vznikla přesně před 100 lety, se současným tanečním i hudebním jazykem, čímž vytváří dialog mezi minulostí a současností. V epizodě připomínáme také patnácté výročí jihlavského prostoru DIOD, který se za dobu své existence stal centrem nového cirkusu na Vysočině. Jeho ředitelka Kateřina Nikodýmová uvádí, že po pandemii dochází k návratu diváků, a to například díky vzdělávacímu projektu Cirkus do škol, který vedle nového publika podporuje i vznik komunity. Mluvíme také o jmenování Jiřího Bubeníčka politickým náměstkem ministra kultury pro oblast živé kultury za SPD. Bývalý první sólista Hamburg Ballett se bude nově podílet na vedení resortu, přičemž podle svých slov nepřichází kvůli politice, ale kvůli českému umění a kultuře. Epizoda se obrací za 32. ročníkem České taneční platformy, který proběhl i přes nulovou dotaci od Ministerstva kultury. Reportáž Rozálie Andělové upozornila na paradoxní situaci: zatímco budoucnost platformy je nyní nejistá, letošní ročník v mnohém působil živěji než ten předchozí, hlavně díky smysluplnější dramaturgii i úpravě marketingové identity. Na dění navazujeme v rozhovoru s manažerkou České taneční platformy Evou Brunclíkovou a ředitelkou Tance Praha Yvonou Kreuzmannovou. Ptáme se, jak může platforma fungovat bez podpory Ministerstva kultury, jaké má dnes místo na české scéně a jak se jí daří podporovat mezinárodní export českého tance. Na otázku ohledně budoucnosti platformy odpovídají respondentky jednoznačně: letošní ročník se vydařil, v zahraničí má přehlídka silné jméno a zvedl se i zájem ze strany české odborné veřejnosti. Fungování je nyní zajištěno především díky čtyřleté podpoře Magistrátu hlavního města Prahy a grantu Státního fondu kultury. Celou epizodu si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích.

Episode 60: Drží balet krok s dobou? Představa, že někdy táhl hlavně mladé, je lichá, říká teoretička Rafajová

Když americký herec Timothée Chalamet v březnu prohlásil, že balet a opera nikoho nezajímají, mnoho lidí tím nadzvedl ze židle. Jiní se ale začali ptát, zda přece jen neměl v něčem pravdu. Dokáže balet k divákům promlouvat současným jazykem a o aktuálních tématech? Proč jsou klasické soubory stále tak málo diverzitní a je jistý konzervatismus nutnou součástí baletní DNA? V podcastu Průvodce tancem v souvislostech o tom s redaktorkou Clarou Zanga diskutovala taneční vědkyně a publicistka Zuzana Rafajová.  Rafajová předně připomíná, že Chalamet klasický tanec komentoval z amerického pohledu, kde tato umělecká forma nemá tak pevnou tradici jako v Evropě. „Oproti tomu v Česku je situace až absurdní. Devět souborů na desetimilionovou zemi je ojedinělá situace,“ glosuje. Vysvětluje ale, že velká dostupnost klasického tance má svou stinnou stránku – nedostačující rozpočty těles a s tím související ne vždy dostačující kvalita inscenací či špatné ohodnocení tanečníků. Na otázku, zda klasický tanec dokáže držet krok s dobou, se dá dívat z mnoha úhlů pohledu. V době, kdy bojují v konkurenci sociálních sítí a další zábavy o pozornost konzumentů všechny formy umění, mohou právě opera a balet snadno propadnout dojmu, že ony jako staré formy umění již o své místo na scéně bojovat nemusí. „Ale i tradiční a konzervativní instituce si uvědomují, že je potřeba v tom jít divákům naproti,“ pozoruje Rafajová a zmiňuje, že přibývá třeba obsahu ze zákulisí pro sociální sítě. Proč se v baletu tak pomalu prosazuje tělesná a etnická diverzita? A může této umělecké formě paradoxně pomoci konzervativní obrat v současné politice?